Zbyněk Michálek

Koupit to pukem do nechráněného místa zatraceně bolí. Něco o tom vím, někdy mám totiž pocit, že už v těle neexistuje kost, kterou bych si při blokování střel nezlomil. Nesčetněkrát to odnesly prsty na rukou i nohy.

Kam se ale hrabou golfáky hráčů NHL na takovou jednu přesně mířenou bramboru.

Jo, bramboru.

S bráchou jsme je po sobě jako malí házeli. A když se jeden z nás trefil, taky nebylo o co stát.

Z nějakého důvodu ale rodiče pro naše polní přestřelky neměli pochopení, dostali jsme vždycky pěkně vynadáno. Ty brambory jsme totiž měli za úkol sbírat, představovaly jeden ze zdrojů obživy naší rodiny.

Byla to makačka, šourat se pořád v předklonu za tátou řízeným traktorem. Ovšem proti sbírání kamenů to ještě byla brnkačka.

Jakmile se posekalo obilí, táta zaorával a my pak chodili po celém obrovském lánu, hledali šutry, dávali je do kýble a pak je vysypávali na vůz. Stejně jako ty brambory všechno ručně. Kdo chtěl jíst, musel pracovat.

Aspoň že ty kameny jsme po sobě neházeli. Nejsme přece blbí, že ano.

Na vesnici u Jindřichova Hradce, kde jsme vyrůstali, jsme byli na rodinné farmě zapřáhnutí každý den. Měli jsme plno krav, prasata, slepice, králíky, velké pozemky okolo a s bráchou jsme sekali trávu, kupili seno, starali se o zvířata, dávali kravám nažrat nebo vykydávali chlívky. Tehdy to pro nás samozřejmě byla často otrava, ale dneska z toho mám nádherné vzpomínky. Pamatuju, jak jsem chodil sousedům prodávat čerstvě nadojené mléko. A nevím, kolik hokejistů může jako já říct, že umí jezdit s traktorem.

Základní pravidlo znělo: Nejdřív doma pomoct, s čím je potřeba, pak teprve můžeme hrát hokej.

Nemám teď na mysli tréninky na zimáku, ale zápolení s ostatními dětmi na ulici. Mydlili jsme se hokejkami neustále. A když přišla zima, udělali jsme na našem velkém dvoře ze sněhu mantinely, polili zem vodou a počkali do druhého dne, než zamrzla. Pokud to nebylo na brusle, aspoň jsme se klouzali v botách.

O spoustu let později na naše souboje s bráchou v NHL koukaly tisíce lidí, tehdy byly našimi jedinými diváky krávy a prasata.

Búú, Michálek dává gól…

Milan Michálek, je třeba dodat. Byl kanonýr už tehdy, kdežto já se furt cpal do brány. Měl jsem i jednoduchou gólmanskou výstroj a on na mě jezdil nájezdy a střílel. Když se mě pak v Americe ptali, kde jsem se naučil tak dobře blokovat střely, vzpomněl jsem si na tyhle situace. Přece neuhnu, když mě chce brácha překonat.

Mnohdy se to mezi námi docela vyhecovalo, to si asi umíte představit. Bili jsme se jako koně. Milan je sice o dva roky mladší, ale vždycky byl velký a silný, už v dětství jsem měl co dělat, abych ho přepral.

Zároveň jsme byli nejlepší kámoši.

Brácha měl odmalička větší talent, bylo evidentní, že by to někam mohl dotáhnout. Hrával s o rok staršíma klukama, pak i s námi, o další rok výš, a úplně v klidu to zvládal, byl pořád vidět.

Všichni mluvili jen o něm, ptali se na něj a já mu záviděl, přiznávám. Samozřejmě jsem mu přál, ať se mu daří, ale zároveň jsem chtěl taky být v jeho pozici. Nebylo snadné přijmout roli toho druhého. Toho „ty-taky-hraješ-hokej?“ sourozence.

Motivovalo mě to se ještě víc snažit. Chtěl jsem se mu vyrovnat, ovšem on byl ryzí talent, největší svého ročníku. Už někdy ve třinácti kolem něho začali kroužit agenti a scházeli se s našimi rodiči.

Přišlo mi líto, že se nikdo z nich nezajímal i o mě. Brali mě jako Milanův přívěšek. Táta totiž chtěl, aby agent, který si pod sebe vezme bráchu, podepsal smlouvu i se mnou. Jenže proč by to dělal? Já byl nikdo, nehrál jsem v mládežnických reprezentacích, nevyčníval jsem. Spousta agentů proto řekla, že ne. Domluva padla právě na podmínce, že buď oba, nebo nic.

Souhlasil až Allan Walsh, z jehož vystupování měli rodiče nejlepší dojem. Oba nás pak hned poslal na kemp v Montrealu, který každoročně pořádá pro své klienty. Jeli jsme. Nebýt bráchy a tátovy neústupnosti, nikdy bych se tam nepodíval a dneska bych už hokej určitě ani nehrál.

Milana i na kempu všichni znali, věděli o něm. Spolu s námi tam trénovali kluci draftovaní v prvním, druhém kole. Samé top prospekty.

Mezi nimi nějaký Zbyněk Michálek z karlovarské juniorky.

Ten druhý Michálek.