Zbyněk Pospěch

Šestnáct piv, asi dvacet panáků, čtyři góly v ligovém zápase.

Stihnul jsem to všechno během jediného dne. V tomhle pořadí, i když první dvě položky na seznamu se tedy trochu navzájem prolnuly. Nad ránem jsem se vypotácel z baru, celé dopoledne, než jsem musel na sraz týmu, jsem prochrápal na pokoji, a potom jsem tam Olomouci nasypal ty čtyři kusy.

Úplný úlet.

Jediný hráč v historii české ligy jich dokázal dát za zápas víc, David Lafata. Pak už je tam několik nás čtyřgólových. Je to výjimečná událost, jaká se málokomu povede aspoň jednou za kariéru i na nižší úrovni, natož v lize.

A já, když se nad tím dnem dneska zamyslím, víc než radost cítím stud. Stydím se za to, jak jsem žil. Tenkrát v Dukle už to bylo fakt špatné období. Zažíval jsem jednu ze svých nejpovedenějších sezon, pral se o korunu krále střelců, a přitom byl úplně na dně. Ve sračkách. Bez peněz, zato s milionovými dluhy. Věčně nalitý, spoluhráči mě každou chvíli sbírali někde v nonstopu cestou na trénink.

Navenek jsem zároveň dál na sílu držel masku borce, který má všechno pod kontrolou. Frajera, který je nad věcí, všechno dělá nejlíp, daří se mu. Problém? Neznám. Slabá místa? Nemám. Všechno se nějak vyřeší, že? Jakoukoliv nepříjemnost jsem vždycky schovával za dojem, že se nic neděje, a doufal, že to nikdo nezjistí. Že neodhalí, jak to se mnou opravdu je.

Arogantní, namistrovaný, neohrožený.

Působil jsem tak pro svoje okolí ještě i ve chvíli, kdy jsem na podzim 2021 sednul na vlak do Prahy s tím, že si konečně nechám pomoct a nastoupím na léčení do Bohnic.

Je to tak, do Bohnic.

Tohle o mně doteď vědělo jenom pár lidí. Jenom nejužší rodina a moje tehdejší přítelkyně, kvůli níž jsem snad poprvé v životě upozadil svoje ego a k tomuhle rozhodnutí se dokopal.

Všem, včetně svého zaměstnavatele, jsem totiž zase nakecal něco jiného. Vymyslel jsem si, že jdu na operaci s vyhřezlou plotýnkou. Dokázal jsem přesvědčit i doktorku, aby mi napsala zdravotní pauzu dostatečně nekonkrétně, a já tak mohl všechny ochcat. Ten borec Pospěch přece nebude někomu přiznávat, že se jde léčit, protože nezvládá chlast, víš jak.

Zase, tak jako tolikrát v životě, mi to vyšlo. Zase mi všichni uvěřili.

I příšerný pocit, že tohle nemám zapotřebí a já přece nejsem taková troska, abych lezl do Bohnic, jsem si schoval jenom pro sebe a nikomu o něm neříkal. Hodinu jsem seděl před vraty léčebny a přemýšlel, jestli do toho fakt jdu, než jsem se zvednul a prostě těmi dveřmi prošel.

Prošel jsem jimi s tím, že mi prospěje zůstat tam tři měsíce bez alkoholu a ukážu svojí holce, aby to se mnou nevzdávala, načež jsem se rychle dozvěděl, že můj největší problém spočívá v něčem trochu jiném.

Jsem gambler.

A zdaleka ne jenom tím klasickým způsobem, jaký si kdekdo představí. Já gemblím se životem. Hraju hru sám se sebou a s okolím. Hru plnou bludů a iluzí.

V tu chvíli jako by mi všechno naplno došlo. No jo. To jsem já. O tom je celá moje story. To jsou všechny ty průsery, nesmysly a konflikty, které jsem vždycky přitahoval.

Měl jsem dostat přes držku. Moc by mi to prospělo. Tolikrát jsem přes ni měl dostat, abych si uvědomil, co už je za čarou a co nesmím dělat.

Jenže nebylo, kdo by mi přes ni dal.

Táta měl problémy s chlastem a odešel od nás, když mi bylo nějakých osm. Nebyl mi vzorem, choval se hrubě i k mámě. Mě vychovával fotbal. Ale autority? S těmi jsem měl problém. Pár lidí, kteří se ke mně chovali slušně, jsem respektoval, ale jak měl někdo potřebu mi ukazovat, že je něco víc, šel jsem proti němu, víš jak. Rebel. Samorost. Neměl jsem vzor, který by mi ukázal, že občas je dobré být trochu diplomat a soustředit se na sebe. Chyběla mi pokora.

I proto, že ve sportu mi odjakživa šlo, na co jsem sáhnul. Chtěl jsem hrát hokej jako brácha, ale máma mě směřovala spíš směrem fotbalu, tak jsem se nadchnul pro něj. A to tak, že mě pak musela klidně v deset večer tahat ze hřiště, spal jsem s balonem a kopačkama v posteli. Nevnímal jsem svět, jenom trávník a balon.

Trenéři v mládeži na mě často něco měli, ve starších kategoriích mi vyčítali chybějící rychlost a vadily jim i průšvihy, do kterých jsem byl zákonitě vždycky namočený, nebo moje tlama, která si vždycky musela něco říct. Ale stejně jsem vždycky nakonec hrál, protože jsem byl prostě nejlepší. Vysoký namistrovaný blonďák, všechno mi šlo. Co mi kdo má co vykládat, že?

Nedostal jsem po držce. Tehdy ani nikdy jindy.

Proplouval jsem. Mladším i starším dorostem, kdy už spousta šikovných kluků odpadávala, protože se prostě nedostali do týmu, jsem já dál proplouval a střílel góly, než jsem si na konci poslední dorostenecké sezony udělal vazy a najednou nevěděl, co bude. Nikdo za mnou nepřišel, nikdo mi neporadil. Určitě i proto, jaký jsem byl parchant, víš jak. A tak jsem si na vedení opavského klubu došel sám, načež mi tam ředitel Jakubek začal vysvětlovat, že mi nemůžou dát profesionální smlouvu, když jsem zraněný a kdesi cosi.

Chtěl jsem se na místě rozbrečet, protože jsem netušil, co se mnou teda bude, když jediné, co jsem odmalička znal, byl fotbal. Bylo mi to celé strašně líto. Ale místo toho najednou, nevím, co mi to problesklo hlavou, říkám: „Okej, mně je to jedno, stejně mě chce Baník Ostrava.“

Absolutně to nebyla pravda, stačil by jeden telefon tam na místě, aby se zjistilo, že kecám. Ten Jakubek se ale místo toho podíval na sekretáře, ať mu přinese tady pro Zbyňka smlouvu.

Na místě jsem ji podepsal a byl spokojený, jak jsem ho převezl. Z nasrání jsem si vymyslel tuhle hovadinu a najednou odcházel s profesionální smlouvou na – tuším – dva roky a deset tisíc korun měsíčně. Normálně mi to prošlo, zase jsem proplul.

Koleno jsem si dal dohromady, chytnul se v áčku a v devatenácti začal hrát stabilně ligu.

Jen jsem zaboha nemohl přes všechny šance dát gól. Jako dneska si tak pamatuju, jak jsem si doma proti Drnovicím v důležitém zápase o záchranu za stavu 1:0 vzal penaltu, když se k ní nikdo neměl.

A samozřejmě mi ji gólman Kollár vyrazil, že.

Od starých jsem pak dostal ceres, co si to dovoluju, fracek mladý. Jenže my nakonec vyhráli, takže se to zase nějak přešlo.

Zase jsem z toho vyklouznul.

Nakonec jsme tu sezonu spadli, což bylo ve finále ideální, protože následná druholigová sezona pod novým trenérem Karlem Jarůškem byla perfektní. Vyhrávali jsme, v Opavě byla euforie. A když přišel na hostování Petr Švancara, dal tomu ten pravý náboj. Vyhověli jsme si báječně, stala se z nás nejlepší útočná dvojice soutěže. Já jako beranidlo soupeřových obran, Švanci technik, který těžil z volnějšího prostoru.

Pořád jsme vyhrávali a připadali si jako králové Opavy. Tenkrát byla ve městě spousta hospod, všude plno a lidi nás poznávali, zvali na pivo, letěly na nás holky. A to bylo něco pro mě. Já vůbec neřešil, co bude. Pro mě existovalo jenom teď a tady. Užíval jsem si všechny radosti, které život fotbalisty přinášel. Od chvíle, co mě mazáci v dorostu vzali mezi sebe a já se od nich naučil pít a hrát karty nebo kostky, pro mě tohle představovalo správnou týmovou zábavu.

Pivo a gembl.

Vydělal jsem deset tisíc a utratil třicet a bylo mi to jedno, protože přece postoupíme a budou prémie, že? Takže jsem přišel za jedním spoluhráčem, pak za druhým, jestli mi něco nepůjčí, že mu to vrátím, až budou prachy. Neřešil jsem, kde vezmu na spoustu věcí, že bych si měl něco někam odkládat, šetřit. Bydlel jsem u mámy a neplatil ani daně, zdrávko, socko… Proč taky? Žil jsem okamžikem. Nedíval jsem se, co bude za měsíc ani za týden. Mě zajímalo, jestli budu mít za co jít večer pařit.

Připadal jsem si jako tak dobrý fotbalista, takový talent, že jednou podepíšu někde obrovskou smlouvu ve velkém klubu a budu mít vystaráno, ta mě zabezpečí a smáznu z ní všechny tyhle malé dluhy. Vůbec jsem neznal a neuvědomoval si hodnotu peněz. Pro mě to byly jen směnky za zážitky. Nikdo mi ani neřekl, že by to mělo být jinak. A i kdyby jo, stejně bych ho neposlouchal. Proč taky, že? Připadal jsem si jako středobod světa. Rozhodně jako toho světa, který jsem znal a který se točil kolem fotbalového stadionu a ruchu noční Opavy. Nebyl jsem jediný den doma, venku se pořád něco dělo.

Byl jsem Pospěch. Byl jsem někdo. Mistr světa, všichni se ze mě poserte.

„Hraj fotbal a neřeš, všechno půjde,“ slýchal jsem celé roky. Tak jsem to tak dělal, že. Hrál jsem fotbal, nic neřešil a vždycky všechno někdo vyřešil za mě, nebo mi to nějak prošlo.

Jako když mi hrozila vojna, což by bylo něco pro moji povahu, nechat na sebe řvát nějaké gumy, víš jak. Už na odvodu mě nějaký borec s milionem visaček na uniformě jebal, jak si to dovoluju tam stát a že tady nejsem na diskotéce. Tenkrát jsem ještě nosil dlouhé vlasy a děsil jsem se pomyšlení, že by mi na ně někdo sáhnul. Ty vole, tady tohle nedám, bylo mi jasné. A zase se to nějak udělalo. Na klubu věděli, jak zařídit, aby se můj povolávák schoval do šuplíku a můj nástup se o rok oddálil. Mezitím povinná vojna skončila.

Nedostal jsem přes držku. Dostal jsem další potvrzení, že jsem ten nedotknutelný fotbalista.

Ono už na základce, kde jsme byli fotbalová třída, samí kluci bez bab, jsme dělali neskutečný bordel. Jenže ředitel chodil fandit, tak nám vždycky sice pohrozili, ale všechno nám nakonec prošlo. Já navíc nejsem úplně blbej, že, takže jsem se ani nepotřeboval učit, abych měl samé jedničky. I proto jsem se dostal na střední na obchodku a dokud jsem tam chodil, prolejzal jsem v pohodě s individuálním plánem. Jenže jak mě vzali do áčka, ve škole jsem se ukazoval čím dál míň a už ve třeťáku jsem měl přes pět set zameškaných hodin, protože se mi tam prostě chodit už nechtělo. Nepotřebuju nějakou školu, když rostu pro velký fotbal, víš jak. Jenže nakonec mě ještě se spolužákem hokejistou nepustili k maturitě, protože nás za ty čtyři roky skoro ani neznali. Pro mamku ale tohle byla věc, na které trvala. Hustila do mě, že maturitu si prostě dodělám.

Byl to zrovna ten rok, kdy jsme váleli ve druhé lize, tak mi Karel Jarůšek zařídil, že přejdu do Brna do ELDA, kde už spousta fotbalistů a hokejistů maturity udělala. Že se to nějak zařídí.

I mamce jsem opakoval: „Neřeš, to se zvládne.“

V Brně jsem se musel aspoň párkrát ukázat, ale že bych ty výlety pojal studijně, to se zrovna říct nedá. Protože jako jsem si myslel, že mně patřila Opava, Brno bylo Švanciho. Ve škole jsem se tak maximálně zaregistroval, dostal nějaké papíry, ale daleko víc jsem poznal brněnské bary. Všechny ty Tabariny a Mandariny, že, kde mi Švanci teprve ukázal, o čem je život a jak se žije v Brně, když máš peníze.

Peťa Vašek, náš tehdejší gólman, mi často říkává, že jsem udělal největší chybu, že jsem se tehdy Švanciho chytil. Prý kdybych zůstal svůj, dotáhnul jsem to daleko dál než on.

Jenže já ke Švancimu vzhlížel, rozuměli jsme si. Oba jsme si užívali pocit, že jsme někdo. Mně se navíc líbilo, jak chodil mačkat automaty. Brnkoleto tomu říkával. Jdeme na brnkoleto… A k tomu samozřejmě chlast, holky. Brno nabízí větší možnosti než Opava, po všech směrech. Neuměl jsem říct „ne“ na cokoliv, co Švanci navrhnul.

Do toho se na ELDU blížily maturity. Na klasický termín jsem nešel, rovnou jsem se soustředil na ten opravný. Karel Jarůšek mi jen pořád opakoval, ať se hlavně naučím. „Jo, jo,“ já na to. Víš jak. To se samozřejmě nějak udělá. Já přece rozhodně nebudu ležet v nějakým učení.

Dopadlo to tak, že jednou chlastáme a nad ránem sedíme na automatech s kamarádem Lukášem Černínem, který taky tehdy za Opavu hrával a byl to bohémek jako já. Asi v pět mu říkám: „Ty vole, Čefon, já musím na maturitu.“
A on: „Cože?“
„No ty vole, já jsem si uvědomil, já musím do Brna. Mám dneska maturitu. Jsem úplně zapomněl.“
Mám pocit, že jsem se totiž tou dobou podíval na mobil a měl tam od někoho zprávu. Možná zrovna od toho Karla, který mi opakoval, že se na to nesmím vykašlat.
„Ty vole, já musím jet.“
Čefon na mě, jestli jsem se neposral, že jsem ožralý. „Jak tam chceš jet? A co tam budeš v tomhle stavu dělat?“
„Nevím, vole, ale musím, bohužel. To už je opravný termín, jestli tam nedojedu, Jarůšek mě zabije.“

Mě vůbec nezajímalo, co se může stát, že se můžu někde vybourat, někoho srazit, zabít. Vůbec. Zodpovědnost nulová. Těch nějakých dvě stě kilometrů z Opavy do Brna byly jenom překážkou k překonání, abych se totálně zničený po dvou nocích beze spánku dostal k maturitní zkoušce. Tak jsem se vymotal z Bludičky, baru, kde jsme seděli, sednul do auta půjčeného od bratrance, stavil se domů pro nějaké sako a vyrazil. Čefon mi cestou několikrát volal, jestli žiju a nevysekal jsem se, ale já na pohodu před devátou parkoval v Králově Poli, oholil se v autě a rozevlátý, úplně rozbitý vykročil.

Když mě tam Karel Jarůšek viděl, jen na mě syknul, jestli si dělám prdel. Já na něj: „Tréňo v klidu, to se zvládne.“

Na chodbě, kde byli všichni vystresovaní, jsem si sednul vedle hokejisty Jirky Hunkese, potvrdili jsme si navzájem, že nic neumíme a je to v prdeli, co budeme dělat… „No snad je to nějak domluvený,“ chechtal jsem se.

„Pospěch!“ ozvalo se do toho ze dveří.

Tak tam vlezu, vysmátý, ale přede mnou usazená komise a tváří se vážně, že si mám vybrat číslo otázky. Aha, pozor, tak ono to je jako vážně… Najednou mi došlo, že to není, že jen přijedu někam něco podepsat a bude hotovo. Tak jsem si vytáhnul mistra Jana Husa a jak jsem sednul na potítko, všechno na mě padlo. Úplně ztracený, že. Přesně podle úrovně své přípravy a stavu, v jakém jsem dorazil. Na papíře samozřejmě nula. Navíc ti lidi věděli, že jsem tam ani nechodil, že, jeden z těch učitelů mi hned říkal: „Vás vidím poprvé.“

Na moje konstatování, že Jan Hus umřel 1415 v Kostnici, což jsem z paměti vylovil, reagoval, že to jsem teda docela přeskočil. Další čtvrthodinu mi tam odvyprávěli život Jana Husa, což já občas doplnil nějakou holou větou nebo pokýváním a na konci mi řekli, že to mám za čtyři.

To snad ne… tak to je v pohodě! Jestli tohle je za čtyři, tak to prostě musím udělat, to není možný abych tohle nezvládnul.

Na účetnictví jsem si něco pamatoval ze školy. Na ekonomice jsem dostal otázku, co to jsou peníze, a to jsem přece věděl, protože jsem už vydělával prachy, že? A nakonec matika, logaritmy, kde jsem absolutně netušil, která bije. Tak za mnou na potítko přišla frajerka a vypočítala mi jeden ze dvou zadaných příkladů, a já na ni civěl jak pitomý. Úplně vidím, jak jsem to pak psal suverénně na tabuli a výsledek ještě frajersky podtrhnul s vědomím, že jsem borec, že to mám, víš jak.

Místo, abych dostal přes držku, jak si dovoluju v takovým stavu přijet do školy, kam jsem ani nechodil, jsem za chvíli volal Čefonovi, že jsem to udělal za 13.

V poledne jsem vyrazil zpátky domů s maturitou v kapse. Zase jsem to všechno proplul, aniž bych dostal zjebáno, aniž by mi někdo vysvětlil, že tohle je špatně. Aniž by mi prostě řekli, že jsem kretén a ať se proberu, že takhle to nejde.

Ne. Všichni se jděte bodnout, já se v pět ráno sbalil od automatů a nalitý si dojel do Brna udělat maturitu. A ještě jsem se vrátil jako vítěz. Jako borec, pro kterého není nic problém. Nezastavitelný frajer.

V hloubi duše jsem samozřejmě věděl, že všechno tohle je špatně. Jezdit ožralý, proplout maturitou, kterou se nedalo neudělat… Ale prostě mi to procházelo, tak co? Hned jsem zase začal řešit jenom fotbal a všechno mi bylo jedno.

Vždyť já už tenkrát i jezdil bez řidičáku, ten mi vzali asi po čtrnácti dnech, co jsem si ho udělal. Byli jsme na nějakém zápisném, kam bral auto spoluhráč. Jenže ten asi dva týdny nazpátek nešťastně srazil chodce, který mu vlezl do cesty. S tímhle škraloupem chtěl ten kluk nalitý řídit i tentokrát a já frajer jsem mu řekl, ať neblbne, že mám nový řidičák, tak to odřídím, ať nemá průser, kdyby ho hned chytli.

Místo toho chytli mě, jak s 1,4 promile vezu auto plné spoluhráčů, že.

Tak jsem odevzdal řidičák, ale přece nebudu chodit pěšky, víš jak. Když mě pak jednou chytli za rychlost, měl jsem v kufru nějaké prospekty a stulpny, něco jsem jim dal, pokecali jsme o fotbale a pustili mě.

Štěstí. Zase nesmyslné štěstí, kdy jsem to uhrál na to, že jsem ten borec, kterého každý v Opavě zná. Ani policajti mi nedali signál, že takový král nejsem. Proplul jsem. Nějak se to udělalo.

Podruhé zrovna tak, to už jsem jezdil do Liberce. Měli jsme zrovna volný víkend, který jsem doma strávil kalbou v pátek i sobotu a v noci na neděli jsem vyrazil rovnou na ranní trénink. Po cestě jsem se někde na odpočívadle prospal, že. Trošku jsem samozřejmě potom chvátal, navíc jsem byl pořád celkem rozbitý.

A kousek před Libercem, u Turnova, červené světýlko.

Ty vole, tak teď je průser. Ožralý, bez řidičáku, to je konečná, říkám si a nevím, co budu dělat, zatímco jsem stahoval okénko. Na sedadle spolujezdce poházené všechny ty prázdné redbully.

„Pane řidiči, kam tak chvátáte,“ ptá se mě policajt.
Odpovídám, že na trénink. Načež jsme se dostali do debaty, za co hraju.
„Fotbal za Liberec.“
„Za Liberec, jo? Sundejte tu kšiltovku… Áááá, pan Pospěch. Já vám fandím, hrajete skvěle, super, že vedete ligu.“
A já na to, že se omlouvám, že fakt spěchám, víte.
„Počkejte, vyřešíme toho před váma a pak jeďte. Ať se vám daří.“

V tu chvíli jsem, přiznávám, ani já vůbec nechápal, jak jsem z toho zase vyváznul. Jak jsem zase utekl před jakoukoliv zodpovědností.

Byl jsem z toho zážitku tak vystresovaný, že jsem tenkrát dojel do Liberce na byt a zavolal trenérovi Víťovi Lavičkovi, že jsem se vzbudil s teplotou a potřebuju si dát oraz. A on mi to volno dal, nepodezíral mě. Tenkrát jsem si lehnul a jak ze mě všechno spadlo, usnul jsem jak mimino.

Řídit v opilosti je samozřejmě úplná debilita, že, jenom čekání na opravdovej průser. Ale zvlášť tenkrát v Liberci to bylo úplným standardem. My si připadali nesmrtelní, ožralí jsme řídili pořád. Rozhodně já a minimálně pár kluků, nebudu jmenovat.

Vždycky jsme jenom slyšeli: „Až vás chytnou, vole…“ Ale nechytili nás nikdy.

A i kdyby se to stalo, stejně jsme měli pocit, že by se to nějak vyřešilo. Někdo by někam zavolal, někdo by někde něco zaplatil a bylo by to v klidu.

Tak jako se to vždycky dělo mně. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že se může něco stát, že můžu někoho srazit, zabít. Já si nepřipadal jako normální člověk. Ve svých očích jsem byl nadřazený, nedotknutelný.

V další části příběhu se také dozvíte...

Jak Zbyněk naložil s milionem, který dostal na ruku od sparťanského šéfa Pelty.

Co se dělo po trénincích v mistrovské sezoně Liberce.

Čím ve Spartě naštval trenéra Grigu?

Jaký přestup rozjel spirálu problémů, které ho poslaly do obřích dluhů a závislosti na sázkách?

Jak to bylo s neslavnou bouračkou v Brně?

Proč nemohl skoro rok ve svých nejlepších letech hrát fotbal?

Co skandoval slávistický kotel, když se dozvěděl, že měl Zbyněk napadnout svoji ženu a tchyni?

Díky čemu se odhodlal nastoupit na léčení?

Jak se jeho ego pralo s realitou bohnické léčebny?

Jakou otázku si dodnes klade?