Zdeněk Orct

„A to mám jako prodat babetu, nebo co?“

Ivan Hlinka se na nás podíval takovým pohledem, že jsme s Robertem Kyselou málem zalezli pod stůl, jak jsme se zastyděli. Poslední dobou nám připadalo, že už nejsme úplní bažanti, že se z nás staly opory týmu a zasloužili bychom si lepší plat, ale pan Hlinka náš názor podle všeho úplně nesdílel.

Pěkný. A co teď. Nejradši bychom v tu chvíli utekli.

„Ale jo, kluci, my vám přidáme,“ dodal naštěstí vzápětí.

A bylo to. Přidali. Stačilo si to jenom takhle říct. Co se domluvilo, to platilo. Neskutečně férové jednání. Zatímco dneska musíš mít všechno na papíře a nejlíp několikrát ověřené, tehdy v polovině devadesátých let se to dělalo takhle. Pořádně jsme ani netušili, že existuje někdo jako hráčský agent. Rozhodně ne u nás v Litvínově. Tam se všechno řešilo napřímo. Vyšli jste po schodech, zaťukali na kancelář, v níž v té době úřadoval zrovna pan Hlinka, a dobrali jste se k nějaké domluvě. Dneska by se řeklo, že v klubu panovala rodinná atmosféra, jenže mně tehdy ani nepřišlo, že by to snad mělo být jinak.

Litvínov pro mě nebyl rodinný klub. Byl to zkrátka klub, který nějak fungoval, já do něho přišel a byl jsem spokojený s tím, jak to tam chodí.

Dnešní hráči už si ani neumí představit, že jako hokejista jsem původně musel být zaměstnaný jako zámečník a potom potrubář v chemičce. Aniž bych věděl, co to přesně znamená, samozřejmě. Před revolucí u nás ale oficiálně neexistovalo něco jako profesionální sportovec. Platily nás fabriky a byli jsme zařazení podle tabulek.

Vydělával jsem tenkrát nějakých dva a půl tisíce korun měsíčně, k tomu šest set prémie za vyhraný zápas, tři stovky za remízu. Ke smlouvě, kterou jsem si zpočátku – tak jako ostatní – vždycky dojednal sám, jsem po čase dostal státní byt, potom i služební auto. Na osmnáctiletého fracka a na tehdejší dobu jsem měl parádní podmínky. Kluci z nároďáku se dostali, tuším, třeba na základ sedm a půl tisíce. Rozdíly nebyly tak velké. S tím taky souviselo, že ti, co se trefili svými kariérami do téhle doby a neodešli hrát nikam ven, si neměli šanci cokoliv našetřit. I kdyby si dokázali dát stranou pár desítek tisíc ročně, koruna devalvovala tak rychle, že jim z toho brzy nic nezbylo. Bylo mi jich vlastně líto. Naše generace už oproti nim měla štěstí, protože my si naopak v devadesátých letech začali vydělávat pěkné peníze i tady doma.

A proto se na nás taky začali věšet ti, kteří z nás ty peníze chtěli vytáhnout.

Tak, jak to bylo divoké v celé společnosti a všechna pravidla se teprve nastavovala, tak i v téhle oblasti využívali bujícího kapitalismu lidi nabízející různé zaručené investice, pochybní pojišťováci a jim podobní. Právě takoví se okolo nás začali motat a my jim zpočátku věřili, že to s námi myslí dobře.

Rozhodně tedy já.

Stačilo málo a moje kariéra skončila dřív, než pořádně začala. Že mě táta odmítnul pustit z Liberce z domova, dokud nedostuduju střední školu, je známá skutečnost, o níž jsem často vyprávěl. Delegaci z Litvínova v šestaosmdesátém velmi slušně, ale přitom rázně vyprovodil s tím, že neexistuje. A že jestli o mě mají opravdu zájem, tak ho budou mít i za rok.

Tehdy jsem na něho byl extrémně naštvaný, ale on holt věděl, jaký jsem spratek. Vychovával mě způsobem, za jaký by ho dneska asi zavřeli, jenže se mnou to jinak nešlo, to jsem schopný si přiznat a tam nahoru poslat slova díků. Tátovi bylo jasné, že jakmile mě pustí z domova, s mým plněním povinností to nebude žádná sláva. Já tou dobou před sebou samozřejmě viděl jen to, že můžu jít do klubu z nejvyšší soutěže, protože v Liberci se tenkrát hrála jen nižší liga, a táta mě v tom brzdí. Jenže on mi dokola opakoval, ať si jako nemyslím, že se někdy budu živit hokejem. Vůbec. Hlavní je škola.

A tak jsem nejdřív dodělal stavební průmyslovku, přičemž Litvínov o mě skutečně stál i napřesrok.

Rozhodně jsem ale nepřišel a rovnou nenaskočil do áčka. Chytali tu Viktor Lukeš a Franta Bodlák a já vedle nich jen trénoval. Bylo evidentní, že se přes ně nemám šanci dostat, takže po čase jsem už měl podepsané lístky na hostování do Loun do druhé národní.

Právě tenkrát všechno mohlo nabrat úplně jiný směr. Mohl jsem do těch Loun odejít a navždycky se tam ztratit. Daleko od velkého hokeje. Místo toho ale tou dobou v Litvínově vyhodili trenéra Důma, tým převzal Ivan Hlinka s panem Beránkem a ti do brány postavili mě. Mladého kluka bez zkušeností.

Můžu jim za to dneska akorát tak líbat… No, řekněme, že jim můžu ze srdce děkovat.

Tak jako jiní sportovci v důležitých chvílích kariéry, i já měl v tomhle momentě kliku a dostal jsem to, co je potřeba: Šanci. Pak už je vždycky na každém, jestli tu svoji chytne za pačesy. Mně se to povedlo. A tak místo abych v devatenácti skončil v Lounech, chytal jsem jako dvacetiletý finále nejvyšší soutěže.

Mým snem původně vždycky bylo zachytat si v ní aspoň jeden zápas.

Potom jsem si říkal, že by bylo nádherné v té lize vydržet aspoň do pětadvaceti.

A když jsem i to zvládnul, tak jsem chtěl do třiceti.

Nakonec jsem extraligu chytal ještě v devětatřiceti a dalších šest let přidal v Ústí v první lize.

Zpočátku mě přitom vůbec nenapadlo, že by se hraním hokeje daly vydělat i kdovíjak velké peníze. Rozhodně ne v Česku. Ovšem z těch dvou a půl tisíc, co jsem bral jako potrubář, se brzy staly hodně slušné výdělky.

Ve svých nejlepších letech jsem se dokázal dostat na vyšší násobky statisíců korun měsíčně. Byly to částky podobné těm, co si hokejisté vydělají dneska, ale s přihlédnutím k inflaci, takže v celkové hodnotě i daleko vyšší. A to jsem přitom nechytal ve Spartě nebo Vsetíně, kde majitelé svým hráčům platili ještě řádově víc.

Dobře pro ně, ale i pro nás ostatní, protože i nám tím zvedali cenu.

Skoky ve výplatách byly postupně opravdu velké. Až tak, že když mi začaly chodit i nabídky ze zahraničí, z Finska nebo Švédska, odmítal jsem je. Finančně totiž nebyly o tolik zajímavější, aby mě ohromily a měl jsem potřebu připravit se o domácí zázemí, jaké jsem ke svým výkonům vždycky potřeboval. Já jsem totiž ten typ, který nemá rád změny.

Možná to byla pohodlnost, možná nechuť podstupovat zbytečně riziko, možná strach z toho, že kromě ruštiny jsem neuměl v cizí řeči ani slovo, každopádně mě ven nic netáhlo a peníze už vůbec ne. Měl jsem se hezky tam, kde jsem byl.

Prvního agenta jsem potřeboval až v době kolem roku 2000, kdy se manažerem v Litvínově stal pan Macholda a spolu jsme se nebyli schopní dohodnout. Neměl jsem už sílu, abych všechna ta jednání absolvoval sám.

Když mi tehdy agent mimo jiné prozradil, kolik bych si mohl vydělávat jinde a že není třeba za každou cenu zůstávat v Litvínově, spadla mi brada.

Taky mi ale představil dva chlapíky, kteří nabízeli pojistky. Tím, že přišli na jeho doporučení, jsem k nim měl i počáteční důvěru.

Důvěru, již si nezasloužili.