Zdeněk Stromšík

Zakleknu do bloků a čekám na ticho.

Mám rád tu chvíli, kdy stadion úplně zmlkne a všechny oči sledují jen osm drah, kde jsou vidět totálně našponované svaly. Tohle v žádné jiné disciplíně nezažijete, asi i proto se o sprinterech říká, že jsou šlechta atletiky.

Zvuk pistole. Výstřel, po kterém vypálím dopředu. Pak už zjednodušeně o nic nejde. Musím prostě běžet co nejrychleji. Rovně. Sto metrů. Co na tom chcete vymyslet?

Ale… Ve skutečnosti všechno začíná mnohem dřív, už na rozcvičováku, kde jsou všichni ve vlastním světě, absolutně soustředění na to, co přijde. Někteří soupeři mají sluchátka, ideálně si nasadí i kapuci. Pak, aniž by si všímali jeden druhého, dělají všichni skoro stejné věci.

Jako jeden z mála sprinterů nejsem extrovert ani excentrik.

Nepotřebuju mít soukromý „tunel“ a stane se, že na rozdíl od ostatních chvíli lelkuju. Díky tomu si vybavím britskou hvězdu Dwaina Chamberse na mítinku v Dubnici nad Váhom. Předváděl bizarní protahovačky jako splašený kůň a vypadal, že je úplně mimo. Pak ale vyhrál. Podobně jako světový rekordman Usain Bolt na Zlaté tretře. Neudělal ani krok navíc. Místo klasického zahřátí vylezl na masérský stůl a skoro hodinu ho ladili fyzioterapeuti. Když slezl, dal si pár rovinek a šel nám natrhnout triko.

Rád se sem tam podívám, co soupeři vymýšlí, ale od cesty na start vnímám vše ostatní jako každého osobní věc. Znám atlety, kteří se pořád poplácávají, profackovávají a hlasitě odfrkávají. Další si drmolí dlouhou mantru. Tuhle kulturu moc nejedu. Jsem v klidu a stačí mi jedno slovo. „Vyhraj“. Je potřeba mít sebevědomí, protože atletika je o překonávání sebe sama. Jde o to posunout svůj limit, svou osobní hranici. Říkám si to vždycky. I když vedle mě stáli světoví rekordmani Bolt, Justin Gatlin nebo můj oblíbenec Asafa Powell.

Kouknu se na svoji dráhu a v hlavě mi vyskočí další slovo. „Ruka, ruka, ruka.“ Musím hodně myslet na to, abych s ní udělal první pohyb správně. Dřív se mi stávalo, že nevystřelila dopředu, místo toho jsem ji přitahoval k tělu a ve finále mě to zpomalilo.

Jakmile úvodní impulz rozhýbe zbytek těla, ovlivním toho už málo. Už je jen o nohách, vše musí být zautomatizované. Pokaždé se snažím běžet uvolněně, ale někdy, hlavně když se dostanu pod velký tlak, je to jedna velká křeč. Naštěstí jsou na tom ostatní sprinteři stejně.

Klíčový je start, odpichový způsob běhu. Asi na třicátém metru se narovnám a jedu co největší frekvenci, dávám kolena nahoru a rubu. A zhruba od šedesátého metru rozhoduje rychlostní vytrvalost. Tady všichni zpomalují a záleží na tom, kdo ztratí nejmíň. Do cíle vbíhám v předklonu, hlavu se snažím mít rovně. Na tom pořád pracuju, protože jsem míval zlozvyk, že jsem se na pásce vytáčel do strany a kontroloval časomíru.

Na cestě do cíle se skoro nezadýchám, nedostanu se do kyslíkového dluhu, maximálně mi vyschne v puse.

To je celé. Běžím.

S tím, že v půlce trati nemůžu změnit taktiku. Nemám poločas, abych za nepříznivého stavu zmizel do kabiny, semknul se a ve druhé části ukázal charakter. Vymýšlet kraviny na poslední chvíli nemá smysl, cokoliv nemám nadrilované, zpomalí mě to. Mám jen jednu šanci. Těch pár vteřin je z určitého úhlu sportovního života chvíle, kdy musím vybalit veškerou sílu, nakumulovanou energii a mnohaletou práci.

Úplně všechno. Moje všechno má aktuální hodnotu 10,16 sekund.

Jsem nejrychlejší Čech, národní rekordman. Zní to hezky, sám jsem na tenhle výkon z mítinku v Táboře 2018 hrdý.

Nic si z toho nepamatuju, ale bylo mi skvěle. Cítil jsem jen lehkost. Tak je to vždycky, když běžím dobře, což je v mém světě cokoliv pod 10,30. Emoce v cíli všechno přemažou a maximálně vnímám, že si s někým podám ruku. Naopak, při špatném výkonu si vybavím každý pohyb. Nejde mi to a jsem ztahaný ještě dva dny. Nejdelší závod v životě byl za 10,47 na Memoriálu Josefa Odložila. Na startu mi dali všichni dva metry, pak jsem zaškobrtnul a ve finále z toho byla rozhozená technika i divný dlouhý krok. Strašná bída.

Tohle je moje realita, díky níž vím, že si ze mě ostatní nesednou úžasem na zadek.

Nejsem, a pravděpodobně ani nebudu světový rekordman. Musím uznat, že na 99,99 procent nikdy nevyhraju olympiádu. Když si tohle přizná profesionální sportovec, je to špatně. Vypadá to jako rezignace, vím to, zároveň si myslím, že patřím k výjimkám, kterým se to nedá úplně vyčítat. Aniž bych chtěl zklamat své případné fanoušky, vím, že si na nejrychlejší stovku Usaina Bolta v hodnotě 9,58 můžu nechat zajít chuť.

Navzdory dnešní hyperkorektní době je třeba říct, že na to mám právo, protože nejsem černoch.

Nestěžuju si, ale v mojí disciplíně jsem vystaven určitému hendikepu. Běžci s tmavou barvou pleti na tom budou vždycky o něco líp. Geneticky mají vyšší poměr rychlých svalových vláken – jsou paradoxně bílá. Pak jsou ještě takzvaná přechodná – červenobílá, a nakonec pomalá – červená. Z bílých se dají, pro sprintera nevhodným tréninkem, udělat červená, ale naopak to nejde. Nechtějte po mně hlubší rozbor, to radši nechám na specialistech. Jasné ale je, že příroda v tomhle nezařídila úplnou férovku.

Kdyby měla být na prvním místě korektnost, musí mít každá rasa vlastní olympiádu.

Když člověk začne hrát hokej nebo fotbal, dá si nad postel plakát Jardy Jágra nebo Pavla Nedvěda. Vysní si, že chce být jako oni a může si za tím jít. Proč ne, dá se to vydřít. Ale kdybych si já v patnácti řekl, že chci být rychlý jako Bolt, budou si ostatní myslet, že jsem se zbláznil.
Tak to je. V mé disciplíně bude jedna část lidí vždy lepší než druhá. Na rozdíl od běhu přes překážky, od desetiboje nebo od hodu oštěpem, kde kromě fyzické výbavy hodně záleží i na technice.

Je to citlivější téma. Neznamená to, že každý černoch musí zákonitě běžet rychleji než já, to vůbec ne, ale pokud se zajde do extrému, projeví se nepoměr.

Bílí sprinteři budou vždycky o trochu pomalejší. Proto sami mají jinou metu než světový rekord – stovku pod deset. První, kdo to dokázal, byl Francouz Christophe Lemaitre v roce 2010. Na národním mistrovství ve Valence zaběhl čas 9,98. Už tehdy bylo divné, že se to oficiálně skoro nerozebíralo. I stránka Mezinárodní atletické federace IAAF jen suše napsala, že vyhrál ve skvělém čase. Jako by se nesmělo říct na plnou pusu, že jako první prolomil bariéru.

Kdyby přitom měla být na prvním místě korektnost, musí mít každá rasa vlastní olympiádu.

Jelikož to tak není, nejen v mých očích znamenal Lemaitrův výkon zlom. Tím spíš, že si nakonec vylepšil osobák na 9,92 a dostal se úplně jinam. Po něm už něco podobného dokázal jen Ital Filippo Tortu, který loni zvládnul v Madridu čas 9,99.

Díky nim tak můžu i já věřit. Proč ne? Proč by se další, komu se to povede, nemohl jmenovat Stromšík? Proč bych měl poslouchat jen ty, kteří tvrdí, že bílý sprinter, natož nějaký Čech, nic nezmůže? Nevstávám a neusínám s tím, že bych na to myslel jako na svůj jediný cíl, ale je pro mě výzva přiblížit se tomu času co nejvíc. Vím, že jsem rychlej. Výkon 10,16 je někdy vidět i ve finále mistrovství světa. Je samozřejmě něco jiného mít takový osobák a něco jiného dát to na vrcholné akci, na uzavřeném stadionu, kde vám jen tak nefoukne do zad maximální povolená podpora větru dva metry za sekundu.

Pro mě je hlavní víra, že se můžu zlepšovat. V době, kdy jsem měl maximum 10,70, jsem si neuměl představit, že budu běhat o půl vteřiny líp. A vidíte, pořád to krájím. Otázkou je jen to, kam až můžu zajít.