Zurab Kereselidze

Ty výjevy znáte z filmů. Chodci se zastavují v ulicích a nahlížejí do restaurací a obchodů, kde běží puštěné televize se záběry rozbořených budov a trpících lidí. Nervózně se mezi sebou baví, řeší, co bude dál.

Já si podobné scény pamatuju z vlastního života.

Přesně takhle to totiž vypadalo u nás v Gruzii začátkem srpna 2008. V létě, kdy jsme se jako vždycky vrátili nadšení z basketbalového soustředění u moře. Dva týdny jsme tam běhali po sportovištích a koupali se, aniž bychom tušili, co se brzy bude v naší zemi dít. I den, kdy propukla válka, probíhal jako každý jiný. Lítali jsme s kamarády venku, určitě s nějakým míčem, a až když jsem se vrátil domů, našel jsem všechny v šoku s pohledy upřenými na obrazovku. Nekoukali na olympiádu, která zrovna startovala v Pekingu. Koukali na projev prezidenta Saakašviliho o tom, že nesmíme ustupovat Rusům a že osady u hranic v Jižní Osetii je třeba opevnit.

Vysvětlit, co se přesně událo a proč, by bylo na hodně tlustou knihu plnou historických souvislostí. Zjednodušeně: Šlo o snahy Jižní Osetie, severní části naší země, odtrhnout se od Gruzie. Do toho vyhlásila nezávislost i Abcházie, která leží na východním okraji u moře a kde se válčilo už na začátku devadesátých let. Obě oblasti jsou pod silným vlivem Ruska, které se od rozpadu Sovětského svazu odvolává na různá referenda a počty etnických obyvatel, ale všechno to jsou kecy. Většinu z uváděných čísel o populaci tvoří ruští vojáci nebo lidé, jimž Rusové rozdávají pasy. V roce 2008 všudypřítomné napětí vyvrcholilo a ruské provokace vedly k rozpoutání konfliktu.

Bylo mi jedenáct. Naši už tou dobou žili převážně v Česku, v Brně, kam táta v rámci práce v ocelárnách přešel a následně s sebou vzal i mamku. I přes tátovu vysokou funkci se doma neměli nijak zvlášť dobře, perspektiva byla mizivá. Mě s mladším bráchou ale nechtěli vytrhávat z přirozeného prostředí, tak jsme zůstali s prarodiči a tetou. Právě ona a babička zíraly na televizi ten večer, kdy vypukla rusko-gruzínská válka a já přišel zvenku. Vím, že se mi snažily přiblížit, co se děje, vyprávěly o zabarikádovaném průsmyku, jediném, kudy mohou auta z Osetie do vnitrozemí, ale já moc nechápal. Jediné, co si pamatuju, bylo, jak obě opakovaly, že tohle nedopadne dobře…

Další dny u nás v Rustavi, dvacet minut autem jihovýchodně od hlavního města Tbilisi, probíhaly vcelku běžně. Lidé chodili do práce, my jsme si dál hráli, po ulicích jen občas projelo armádní auto. Nervozita ale byla znát na každém kroku. Všichni se o válce, odehrávající se na hranicích, stále bavili a čekali na každou novou informaci. Stávalo se, že skončilo televizní zpravodajství, následoval film, ale po chvíli ho přerušili s novým vstupem podle toho, co se kde dělo. Kde spadla jaká bomba, jak postoupily boje. Scény, jaké byly k vidění, mám dodnes před očima. Hořící domy zasažené bombardováním, starší paní ležící na ulici bez nohy… I přesto, že jsem byl malý, mi docházelo, že se tohle děje jen několik desítek kilometrů ode mě.

A čím dál blíž.

Rusové postupovali naší zemí, dostali se až ke Gori, městu hodinu autem na západ od Tbilisi. Utíkala před nimi spousta lidí, celé rodiny se posouvaly směrem k nám nebo mířily do Turecka. Naše armáda neměla šanci vzdorovat. Jestli si dobře pamatuju, měla jen nějakých pět stíhaček.

Bomby dopadaly i na tbiliské letiště, už i my jsme viděli v dálce kouř a jednou když jsme se bavili venku s kamarády, tři stíhačky proletěly nad námi.

Pěkně nízko, byl to ohromný rachot. Ohromný.

Jak se postupně vraceli naši vojáci, vyprávěli, co se na severu a východě děje. V Gruzii se lidé na ulicích hodně scházejí a mluví spolu, ani se nemusejí znát. Večer, kdy se začíná po jižanském způsobu žít, se baví všichni se všemi. Tady se šířily zvěsti o ruském oddílu, který si říkal Rudá armáda a páchal největší zvěrstva. Třeba prý civilisty nahnali do sklepa a ten zatopili vodou. Nebo prý každému gruzínskému vojákovi, jehož zajali, usekli ukazováčky. Prsty, jimiž mačkáte spoušť.

Vyprávěl nám to voják bez ukazováčku. Pak je těžké nevěřit.

My byli malí, neuvědomovali jsme si, co to všechno znamená. Dál jsme si chodili hrát ven, protože jsme si říkali, že stejně není nikde bezpečno. Copak se může někdo cítit v bezpečí v domě, na který může spadnout raketa úplně stejně jako kamkoliv jinam? Běžní lidé tohle nemají šanci ovlivnit. Naši rodiče byli jako na trní, denně několikrát volali a nevěděli, co dělat. Byli domluvení s babičkou a dědou, že kdyby Rusové překročili Gori, odvezou nás do Turecka.

Kdyby k tomu nakonec vážně došlo, vzal bych si s sebou jediné. Basketbalový míč.