Jan Baránek

Klíčový gól šlágru sezony 2015/16 mezi Plzní a Spartou

Nemusel jsem ani vyskočit. Jenom jsem běžel a podvědomě tušil, že si mě balón ve vzduchu najde sám. Trefil mě přesně do čela a byla z toho rána jako z děla. Bičík v brance sebou ani nestačil hodit. Míč kolem něj prosvištěl a zastavila ho až síť.

Roztáhl jsem ruce a jako smyslu zbavený běžel přímo pod sparťanský kotel. Skluz na kolena, euforie jako blázen!

Byl jsem totálně v tranzu a tuhle chvíli si chtěl fakt vychutnat. Cože? Neslyším vás! ukazoval jsem směrem k sektoru hostů, kde všichni věděli, že je zle. Měl jsem z toho ohromnou radost. Pocit zadostiučinění.

Jenom člověk z Ostravy pochopí, co to znamená tak moc nesnášet Spartu.

Tahle upřímná nenávist ve mně zůstávalala zakořeněná, i když jsem ve zbytku kariéry oblékal dres Viktorky Plzeň. Chtěl jsem prostě Spartu pokaždé porazit. Co porazit, já ji chtěl zničit.

A tenkrát se mi to povedlo náramně.

V sedmdesáté minutě jsem se stal na chvíli hrdinou večera, o kterém jsem dnes pevně přesvědčený, že nakonec rozhodl celou sezonu.

Je to vlastně vtipné. Vždyť já tenkrát vůbec neměl hrát.

Sparta přijela do Plzně jako lídr tabulky s náskokem tří bodů a přestože jsem se v nabitém kádru Viktorky v zápasech předtím pomalu tlačil do základní sestavy, tentokrát jsem zůstal jen na střídačce. Trenér Krejčí s vědomím, že tenhle zápas musíme za každou cenu vyhrát, vsadil docela logicky na zkušenější sestavu. Já totiž s takovým zápasem, přímým bojem o titul, ve svých dvaadvaceti letech neměl vůbec žádné zkušenosti.

Od prvních minut jsem tak v roli diváka ze střídačky stejně jako celá Plzeň jen nervózně sledoval, jak nám na hřišti nevycházelo vůbec nic.

Teda takhle… My byli celou dobu jasně lepším týmem, Sparta se nebyla schopna dostat ani na dostřel naší brány. Jenže jsme taky pálili jednu šanci za druhou, Mišo Ďuriš v prvním poločase dokonce nedal penaltu. Jestli se měly udělat nějaké změny, rozhodně jsem neměl jít na hřiště já jako stoper.

Jenže přišel závěr prvního poločasu a zbytečný faul Vency Procházky. Po odpískání hrudí strčil do Marka Matějovského a rozhodčí okamžitě tasil z kapsy redku. Dneska všichni víme, že to vyloučení bylo správné. Ale než to člověk vidí v televizi a bez emocí, je na rozhodčího i soupeře šíleně nasraný. Paradoxně tenhle pocit křivdy nám ale pomohl ze všeho nejvíc.

Že půjdu na plac mi bylo jasné hned.

V zápase proti nejsilnějšímu možnému soupeři, který jsme museli za každou cenu vyhrát, nás ale čekala skoro hodina v oslabení. Nic moc vyhlídky.

Bez rozcvičky jen s touhou to Spartě zase nandat jsem vběhl na hřiště. Pamatuju si, že jsem vyhrál hned první osobní souboj a u toho nabyl přesvědčení, že tenhle večer nemůže dopadnout špatně.

Byl jsem tak nahecovaný, že jsem o přestávce ani nešel do kabin. Celých patnáct minut jsem zůstal na hřišti, abych se rozcvičil a do druhého poločasu zahřál do provozní teploty. Posadili jsme Spartu na koně a podvědomě si mysleli, že to po změně stran bude pěkný fofr.

Jenže ono nic. Přestože nás bylo na hřišti o jednoho míň, Sparta se dál nemohla dostat ani k náznaku šance. Jakoby ani nechtěla, jakoby ji bod z našeho hřiště stačil.

A pak přišla ta standardka.

Kdybychom stokrát chtěli, lépe bychom ji sehráli jen těžko.

S Hejdou jsme se krátce před rohovým kopem domluvili, že na centr naběhnu já a on se mi pokusí tělem odstavit obránce. Hned když jsem viděl balón ve vzduchu, tušil jsem, že z toho bude obrovská šance.

Nakonec to byl největší a nejdůležitější gól, jaký jsem kdy dal. A v podstatě i jeden z nejdůležitějších okamžiků mé krátké kariéry. Protože přesně tehdy jsem všechny definitivně přesvědčil, že patřím do základní sestavy Plzně.

Byla to přesně ta chvíle, jakou si ve svých představách malujete od dětství. V Česku tehdy nebyl důležitější zápas, takový chce rozhodnout každý fotbalista. Zkoprnělá sparťanská obrana jen koukala, jak si razím cestu za míčem i nefalšovanou radostí. Totálně zaspali, vyloženě tu situaci podcenili.

Bořek Dočkal pak rozhazoval rukama a já si se škodolibým úsměvem říkal: Jenom nadávej, dobře vám tak. Věděl jsem, že tenhle zápas už je náš, i kdyby se mělo stát cokoliv. Tuhle energii a sílu okamžiku prostě v určitou chvíli vážně vycítíte. Oni to museli vnímat zrovna tak.

Vyhráli jsme 2:1. Sparta snižila až v úplném závěru, na víc neměla čas.

Trenér Krejčí po zápase řekl, že se tenhle večer zapíše do dějin plzeňského fotbalu. Faktem je, že jsme jim zahájili šňůru šestnácti našich výher v řadě, která se zastavila až na konci sezony v Mladé Boleslavi ve chvíli, kdy nám to všem bylo vlastně tak trošku jedno. Už s předstihem jsme totiž byli korunováni ligovými mistry i tak.

Sparta byla zase až druhá.

Líbil se Vám tento materiál? Sdílejte jej bez frází