Marek Matějovský

Gól na 2:0 v kvalifikaci na ME 2008 proti Německu v Allianz Areně
(od času 0:45)

 „Ještě pana Matějovského chci vidět!“

Hlas trenéra Brücknera zaburácel do jinak uvolněné a pohodové gymnastické rozcvičky před tréninkem. Celý tým rázem sledoval, jestli dělám správně hvězdu.

Hvězdu, nebo něco podobně banálního.

Dostával jsem tehdy na podzim 2007 na soustředění v Seefeldu před kvalifikačním zápasem v Mnichově čouda, stejně jako další mladí v týmu. Se staršíma klukama, s nimiž zažil úspěch na Euru 2004, měl už pan Brückner vybudovaný vztah, ale po nás nových šlapal a mě připadalo, že po mně obzvlášť. Že se na mě obzvlášť zaměřil.

Zpětně si uvědomuju, že mě tím zřejmě chtěl cíleně dostat pod tlak, aby viděl, jak reaguju. Zkoušeli jsme třeba nácvik kombinace, bez soupeře jsme jen v určitém rozestavení obehrávali balon, abychom si procvičili systém přechodu do útoku, a zatímco všichni ostatní jen lehce posílali míč od nohy dál, já dostal přihrávku, v klidu jsem se s ní otočil, ale pan Brückner už křičel, že teď už by mě dostoupil hráč.

Testoval mě. To proto, že se mě chystal dát do sestavy na tak důležitý zápas, jaký nás čekal.

Jenže to jsem ještě nevěděl…

Vzhledem ke karetním trestům Marka Jankulovského, Milana Baroše a Honzy Poláka jsme už tak měli nastoupit v dost pozměněném složení oproti normálu, a taky se pořád čekalo, jestli se stihne dát do kupy Tomáš Rosický, jehož trápilo zranění. Na jeho pozici jsme byli k dispozici dva, já a David Jarolím, ale pořád byla ve hře varianta, že to Rosa zvládne. Jeho start byl stále otevřený.

Já byl tehdy na začátku kariéry, hrál jsem ještě v Boleslavi a v konkurenci Plašila, Galáska, právě Rosy a dalších borců jsem nedostával tolik příležitostí. Byl jsem rád, že vůbec v nároďáku jsem a můžu sledovat všechny ty velké hráče, jak se chovají a co dělají pro to, aby se připravili na utkání. Byl jsem vlastně v pohodě s tím, že se na hřiště moc nepodívám, bral jsem, že se toho musím ještě hodně naučit. I tentokrát jsem spíš počítal, že se do Mnichova spíš pojedu podívat z lavičky na hezký fotbal.

Abychom si tehdy zajistili účast na Euru a nemuseli čekat na souhru dalších výsledků, museli jsme vyhrát na půdě třetího nejlepšího týmu světa z posledního šampionátu, který už měl postup jistý a před vyprodanou Allianz Arenou se chystal na suverénní postupovou oslavu. Všeobecně se moc nevěřilo, že bychom tam mohli něco ukopat.

A já bych si do té doby nikdy nepomyslel, že takový zápas za Českou republiku vůbec můžu hrát.

Ještě na odpolední svačině v den utkání jsem si naložil talíř špagetami, pěkně jsem se nadlábnul. Jak já pak litoval, že jsem se naládoval tak moc, když trenér na poradě oznámil sestavu, v níž jsem figuroval. Břicho se mi z nervozity stáhlo v křečích

Přiznávám, byl jsem nervóznější než kdy jindy. Takový zápas jsem do té doby ještě nehrál. Šestašedesát tisíc lidí na tribunách, všichni čeští fotbaloví fanoušci u televize a já mám hrát místo Tomáše Rosického…

Naštěstí jsme skvěle chytili začátek, brzy se ujali vedení a já během chvíle zjistil, že se i s Němci dá hrát. S tímhle zápasem mám pak i doteď spojenou spoustu vzpomínek.

I proto, že jsem v něm dal gól. Určitě ne ten nejhezčí, ale rozhodně nejemotivnější své kariéry.

Vybavuju si všechno naprosto přesně. Od Petra Čecha letěl dlouhý nákop dopředu na Honzu Kollera. Ve středu zálohy jsme hráli směrem dopředu já s Jardou Plašilem a měli jsme se střídat ohledně podpory Dina. Tentokrát to vyšlo na mě.

Jak jsem viděl, že mě balon přelétává a poletí na Honzu, už jsem startoval. On byl totiž fantastický v tom, jak dokázal míč sklepnout. Hlavou, prsama, nohou. Klidně i těžký balon a s obráncem na zádech uměl usměrnit tak, že jste ho dostali rovnou do běhu. V tom byl skutečně výjimečný, svého času nejlepší na světě. A i kdyby se mu to z nějakého důvodu tentokrát nepovedlo, každý trenér po hráčích z druhé vlny chce, aby byli v pohybu, kdyby se míč odrazil kamkoliv jinam, třeba sklouzl po trávníku do strany. Ať po něm jdou. Proto jsem i já startoval a odměnou mi bylo, že mi od Dina přistála přihrávka přímo na kopačce. Pokračoval jsem směrem vpřed.

Na záběru je vidět, jak přede mnou šikovně přebíhá zprava doleva Libor Sionko. Odtahuje tím beka a sám sebe tím dostává do pozice, kdy mu můžu dát balon do úniku.

V naprosté většině případů bych to tak dokonce i řešil, hledal bych možnost, jak ještě přihrát. To je moje fotbalové založení. Tady mi ale blesklo hlavou, že Libor je obsazený a všechny další možnosti jsou zavřené, naopak že mám šanci jít rovnou k bráně. Cesta mi připadala volná.

Nejdřív do mě šel jeden protihráč zezadu, pak se mě snažil zastavit druhý z boku, a jak to teď vidím, pamatuju si, že se mě pak hodně lidí ptalo, proč jsem nespadnul, když do mě viditelně strčili. Mohla z toho být pěkná standardka.

Nevím, prostě mi nepřišlo správné, že bych měl lehnout na trávník, když mě ani jeden z nich nerozhodil natolik, že bych už nemohl běžet dál. Já viděl bránu, která byla najednou strašně blízko.

Proti mně vybíhal gólman, aby mi zmenšil úhel, a já si uvědomil, že ani nemusím dát ránu, že stačí ho jen technicky obstřelit, aby na míč nedosáhl.

To se mi podařilo…

Staršímu synovi tehdy byl čerstvě rok, a já si to v té euforii ve vteřině uvědomil. Proto jsem si do pusy strčil palec a dělal, že cucám dudlík. Věděl jsem, že manželka, která s ním zůstala doma, se dívá.

Tak mě napadá, že náš mladej ten gól určitě po letech viděl, ale až teď se dozví, že jsem ho věnoval jemu.

Tím výjimečné okamžiky neskončily. Ty fotbalové jsou jasné, plné radosti a nadšení, ale jeden mi náhoda obstarala ještě i cestou domů.

Po zápase, který jsme nakonec vyhráli 3:0, jsme hned letěli do Prahy a z letiště vyrazili na hotel, kde někteří kluci přespávali, aby další den vyrazili do svých klubů po Evropě. Já byl jeden z těch, co sedl do auta a jel dom.

Mohly být tak tři v noci, když mi volal brácha, který byl spolu s dalšími členy rodiny a kamarády přímo v Mnichově. Prý kde jsem. Já že na Jižní spojce.
„My taky.“
„Já u Štěrbohol.“
„My na Čerňáku.“

Tak jsme se domluvili, že se potkáme na benzínce na výpadovce na Boleslav. Popovídat si o bezprostředních dojmech.

Sotva jsme se pozdravili, ze záchodu vyšel chlapík, a hned se ke mně hrnul, jestli se může vyfotit. Že taky byl v Mnichově na zápase, že to byl super zážitek a že je jako my z Boleslavi. Čapli jsme se kolem ramen a usmáli se do foťáku.

Když jsme se pak další rok s rodinou přestěhovali a šli se představit novým sousedům, neotevřel nám nikdo jiný než on. A v chodbě za sebou měl vystavenou tuhle naši fotku.

I díky svému jedinému reprezentačnímu gólu tak mám dodnes super vztah se sousedem. 

Líbil se Vám tento materiál? Sdílejte jej bez frází