Tomáš Rolinek

 Gól na 2:0, nakonec vítězný, ve finále mistrovství světa 2010
(od času 2:52)

Celá ta situace pro mě z mého pohledu nebyla vlastně ničím výjimečná. Dělal jsem jen to, co v takové chvíli velí instinkt každého hokejisty. To nejsnazší.

Když se naskytla možnost zaútočit, šlapal jsem rovnou k brance.

To, že zrovna z téhle akce padl gól, byla v první řadě zásluha Karla Rachůnka, v druhé řadě klika, že se puk od mojí brusle odrazil zrovna tak šikovně, že na něj ruský brankář nedosáhl.

Ale popořadě…

Skočil jsem na led ze střídačky, a vidím, že Rusové zrovna po druhém mantinelu valí k nám do pásma, proto jsem se stáhnul až k našim bekům, abych situaci zajišťoval.

Jenže u naší modré se jejich akce zašmodrchala, do toho se srazili Ovečkin s Fjodorovem a já si všiml, že puk vyplaval ke Karlovi Rachůnkovi, který okamžitě vyráží dopředu.

Tak teď! Dupej! To je šance na rychlej protiútok… Nic víc mi hlavou neblesklo.

Jel jsem naplno celou rovinku, což se může zdát jako fuška, ale to v takovém zápase ani nevnímáte. Jo, něco jiného je, když prohráváte a pořád jen dotahujete, to vám nohy dřevění, bolí každý krok navíc… Ale když hrajete finále mistrovství světa a můžete ho vyhrát, to nevnímáte nic. Prostě jedete, co se dá. Jedete do brány, protože okolo ní padají góly, a přemýšlíte, jak by se daná situace mohla vyvinout. Jste připraveni zareagovat na rozhodnutí spoluhráče s pukem, protože ten má spoustu možností.

Z mé strany to bylo opravdu snadné. Ať už by s pukem jel kdokoliv ze spoluhráčů, šlapal bych zrovna tak. Stejně tak jsem nevnímal – což je v tu chvíli taky běžné – kdo zrovna proti mně stojí. Podařilo se mi procpat se přes Gončara, což byl hodně zkušený bek, ale tady to měl těžké. Ani před deseti lety už v hokeji nešlo jen tak se postavit do cesty někomu bez puku. Když má útočící hráč drajv a jde rovnou na bránu, bek nemá moc možností, jak ho účinně bránit. Zatímco já byl rozjetý v plné rychlosti, on čekal na modré, což mi dalo výhodu toho zlomku vteřiny, kdy jsem se před něj dostal a s hokejkou na ledě čekal, co se bude dít.

Zrovna Karel byl skvělý bek, měl přehled, dokázal na ledě něco vymyslet. Tady v tomhle momentu se mohl zachovat různými způsoby. Mohl dát klidně brzdu a čekat na hráče z druhé vlny, mohl vystřelit do betonů, aby se puk odrazil, mohl ho klidně ztratit, zajet s ním za bránu… Mohl to prostě vyřešit jinak a daleko hůř.

Ale on mi místo toho vytvořil gólovou šanci. Přiletěla mi skvělá nahrávka.

I když… Skvělá. Dostal jsem ji na brusle. Ale i to tentokrát stačilo.

Že puk nezasáhnete hokejkou, v poslední okamžik víte, vnímáte. A když už to tak je, snažíte se aspoň dělat cokoliv pro to, abyste ho aspoň usměrnili na bránu. Když už nic jiného, chcete aspoň brankáře donutit k zákroku, protože z toho pořád může něco být. Buď dorážka, nebo aspoň přerušení hry, kterým se předejde nebezpečnému protiútoku.

Že se pak puk odrazí zrovna nad rameno gólmana, je veliká náhoda. Souhra okolností, natočení brusle, prudkosti nahrávky, jejího směru… Rád bych řekl, že mi tady pomohly roky ve fotbale u nás na vesnici, ale bohužel, tohle prostě neovlivníte.

Pak už jsem jen viděl, jak se puk třepe v síti. Přede mnou se rozsvítilo červené brankové světlo.

Měl jsem v sobě obrovskou euforii, přesto jsem nedal emocím volný průchod a neradoval se, jak bych se radoval normálně. Jen jsem zvedl ruce. Okamžitě jsem totiž věděl, že jsem to dal nohou a rozhodčí půjdou na video. Pochyboval jsem, jestli to vůbec uznají. Ve své kariéře jsem dal podobných gólů spoustu, ale upřímně, o tomhle jsem na první dojem nebyl stoprocentně přesvědčený.

Stál jsem pak vedle střídačky, koukal na kostku na opakovaný záběr a odpovídal na dotazy kluků ze střídačky přesně takhle. Že nevím, jestli to bude platit.

Doufal jsem, ale jistý jsem si fakt nebyl.

Připadalo mi, že se to natahuje, že čekání je nekonečné. Do toho adrenalin a myšlenky, že vedeme 1:0 a může to být 2:0, je konec druhé třetiny, to by bylo zase o dost lepší… Přemýšlel jsem, jak by to bylo tak a jak zase tak, a čekal jsem. Jen jsem čekal.

A najednou je to tady. Rozhodčí ukazuje do středu a já si konečně jedu plácnout se střídačkou. Na záběru je vidět, jak mě Karel objímá a něco mi říká, ale to já ani nevnímal. Byl jsem jen strašně šťastnej.

Přitom jsem věděl, že pořád nemáme nic jistého. Přece jen proti nám stál suverénně nejlepší tým, jaký jsme na turnaji mohli potkat. Rusové měli v podstatě sestavu pro olympiádu. Už před zápasem jsme z nich měli respekt a brali jsme, že i druhé místo by v naší situaci – kdy jsme málem ani nemuseli projít do čtvrtfinále a pak jsme ustáli řadu vypjatých chvil ve čtvrtfinále i semifinále – byl úspěch. Rozhodně by se nejednalo o průšvih.

Jenže tohle jsou úvahy, které sice řešíme i my v kabině, jsme přece jen realisti, ale jakmile se pak hodí puk, člověk prostě nejde prohrát. Jde se o to porvat. My navíc rychle dali hned v prvním střídání gól a mně se i po letech vybaví obrovská euforie na střídačce, stejná jako v předchozích zápasech. Každý takový moment, každý gól posiloval sebevědomí a sílu týmu.

Pak si pamatuju, jak jsme po první třetině seděli vedle sebe s Petrem Čáslavou v kabině a bavili se o tom, že jsme úplně vycucaní. Rusové nasadili ohromné tempo, chvílemi to byl kolotoč.

A ten největší přišel na konci, kdy jsem tým poslal do tří naivním faulem na Malkina. Už jsme byli v oslabení, on jel kolem mě a já v ten okamžik vystrčil koleno. Moje jasná blbost. Sedl jsem si na trestnou k Michalu Rozsívalovi, a zatímco běžně v podobných chvílích člověk remcá, že to na dvě minuty nebylo, tady jsem jednoznačně věděl, co jsem udělal.

Bylo krušné pak vidět, jak hrajou Rusové šest na tři. Krve by se ve mně nedořezal. Byl jsem na sebe strašně naštvanej. Věřil jsem, že to dopadne, že to kluci ubrání, ale tělo mi vysílalo signály, že to skončí blbě. Že jsem to celý posral. Fajn, dal jsem gól ve finále mistrovství světa, ale teď to je všechno v hajzlu. Teď dostaneme dva góly a bůhví, co se stane v prodlužení.

Nakonec Rusové dali gól jen jeden, kluci to jinak skvěle odbránili. A Tomáš Vokoun to vychytal, jako celý turnaj. To on byl naší oporou.

Já jen jel do branky a šťastně nastavil brusli… 

Líbil se Vám tento materiál? Sdílejte jej bez frází