Radko Gudas

Klendra jako kráva.

Můj první dojem z Ameriky, z rozpálený letní Kalifornie, bylo auto vymražený snad na dvanáct stupňů. Sednul jsem do něj zplavenej potom, co jsem musel řidičovi za ranec peněz volat z českýho čísla, protože mě před příletovou halou třikrát minul.

V devatenácti letech vyklepanej, že v NHL se na zimák chodí zásadně v obleku, jsem se dvacet hodin přes Londýn táhnul navlečenej v kvádru, a ještě vláčel kufr, tašku s výstrojí a hokejky.

Byla to vůbec pěkně divoká cesta…

Pochybuju, že ten úředník na tureckým letišti někdy slyšel o hokeji. Nemělo smysl mu vysvětlovat, co znamená, když mi zavolal agent, že mi domluvil účast na nováčkovským kempu týmu NHL. Ne. Na otázky, proč opouštím Turecko dřív, než bych měl, a proč sám, jsem mu horkotěžko odpovídal, že se udála nenadálá situace v práci. Nakonec přece jen povolil.

Byl jsem zrovna v polovině dvoutýdenní dovolené s rodinou, krátce potom, co si mě nikdo ani druhej rok nevybral na draftu. A najednou jsem se měl za pět dní hlásit v Los Angeles.

Obnášelo to spoustu rychlýho zařizování, dokonce jsem nikdy předtím sám neletěl, ale nasedl jsem u hotelu do autobusu a po tom menším zádrhelu na letišti, kdy mi navíc ještě sebrali nůž z batohu, jsem nejbližším spojem vyrazil do Drážďan, kam pro mě dojel děda z Liberce. Za dva dny už jsem mířil do LA. Akorát mi teda z Kings poslali letenku na špatnej mail, takže mi musela paní na letišti pomoct dohledat, kdy a v kolik vůbec letím. Nakonec jsem si zpocenej až za ušima sednul do toho ledovýho auta, který mě vezlo vstříc mojí první zkušenosti se světem NHL.

Otevřel jsem kabinu a tam kluci v žabkách, trikách, kraťasech. „Kde máte kvádra?“ ptám se. Ty se nosí jen na zápasy, odpověděli mi, pobavení mým outfitem.

Ale co, aspoň jsem na sebe upozornil, ještě než jsme vůbec vlezli na led.

Kemp byl neskutečná makačka, od šesti od rána s přestávkou na oběd až do šesti do večera. Dřeli z nás kůži. Já sice dorazil rovnou z dovolený, ale měl jsem za sebou letní přípravu, takže jsem měl dost sil. Dal jsem do toho všechno.

Na jednom tréninku jsme hráli pět na pět, frajer proti mně přebíral na středu puk a já si na něj počkal.

Helma mu letěla někam na tribunu, jak jsem ho načapal.

„Ty jo, to se mi líbí, jak hraješ,“ houknul na mě Thomas Hickey, někdejší čtyřka draftu a tehdy můj kolega z obrany. Akorát ti z protějšího týmu byli jinýho názoru a ještě to samý střídání mě po odehrání puku u mantinelu trefili dva současně, každej z jedný strany.

Na střídačce mi pak říká Kyle Clifford, ranař a dneska už stálice Kings: „Kdybych hrál proti tobě, tak se po tomhle poperem.“
„Co?“ Nerozuměl jsem mu ani slovo. Sice jsem doma maturoval z angličtiny na jedničku, ale to mi tady bylo úplně k ničemu.
„Fight,“ gestikuloval mi na vysvětlenou Hickey.
A já: „No fight. Never fight.“ Byl jsem z Česka zvyklej, že si můžu na ledě rovnat, koho chci, a když si dám pozor, aby někdo takhle netrefil mě, nic se mi nestane.

Na kempu jsem si rychle získal pozornost a všichni viděli, že do toho jdu naplno. Proto když trenéři vybírali dvojice pro cvičení jeden na jednoho v rohu, dali mě právě s Cliffordem. Bláznem, co žral jenom maso. Na talíř si nabral čtyři kuřata, seškrábal z nich sýr a omáčku a až pak je polknul.

Mě chtěli vidět, jak se popasuju v soubojích s ním.

Mlátili jsme do sebe neskutečně. Jednou jsem seděl na prdeli já, jednou on, sráželi jsme se, řezali. Jeden padnul, zvednul se, srazil zase druhýho. Nedarovali jsme si ani vteřinu oddechu. Takhle třikrát. Pokaždý jsem odjížděl zpátky do zástupu s úsměvem na rtech, protože mě to strašně moc bavilo.

Právě tohohle si všimnul generální manažer Dean Lombardi, a když jsme se na konci kempu bavili, zmiňoval, jak se mu líbí můj přístup a to, s jakým nadšením makám, a rádi by o mně věděli víc. Pozval mě na další kemp koncem léta.

Tam postupně poslali pryč všechny kluky z juniorky i farmy a já tam zůstal jedinej bez smlouvy. Nakonec mi Lombardi řekl, že by mě rádi podepsali, ale protože jsem pozvaný z Evropy a neprošel jsem draftem, mohl bych podle pravidel dostat jen jednocestný kontrakt, jenže na NHL že zatím ještě nemám. Takže ať přes sezonu makám, že mě budou sledovat a příští rok že mají volnou volbu ve třetím kole, tak by mě draftovali.

„Počítej, že bychom byli rádi, aby z tebe byl Král,“ rozloučil se se mnou. Ohromně mě to nastartovalo.

Pokračoval jsem odtud do kanadské juniorky, do Everettu, což jsme s agentem vybrali jako nejlepší řešení vzhledem k NHL.

Začal jsem tam tím, že mě trenér nechal ostříhat a oholit.

No jo, už tehdy mi rostl solidní plnovous. Vždyť já se poprvé holil už v sedmý třídě, kdy mi jedna holka napsala kvůli rašícímu kníru: „Radko, prosím tě, ohol se, vypadáš hrozně.“

Ale i s novou vizáží se mi dařilo. V prvním zápase jsme prohrávali 1:2 a já dal dva góly, jimiž jsme skóre otočili. V kabině mě pak všichni oslavovali a byli ze mě nadšení. Zapsal jsem se skvěle, celej rok jsem pak odehrál v první obraně s Ryanem Murrayem, co je dneska v Columbusu. S bilancí +45 jsem patřil k nejlepším v lize, na defenzivního beka slušný. I když… Tehdy jsem se ještě nepovažoval za defenzivního. Bodoval jsem, hrál jsem oslabení i přesilovky, srážel jsem protihráče. Dělal jsem všechno.

A naučil jsem se i rvát.

Asi šestej zápas jsem sestřelil kluka u jejich střídačky. Hned na mě vystartoval dvoumetrovej frajer. Vrazil do mě, já do něj, ale tím jsem to měl za vyřízený. Otočil jsem se a spěchal do rohu bránit. Na videu jsem pak viděl, co následovalo. Někdo od nich chce toho obra vystřídat, on po něm sáhne, švihne s ním zpátky na střídačku a maže za mnou. Ještě než se mě dotkne, má shozený rukavice, chytne mě a začne mi nakládat spodní háky.

Já se ho jen držím a schytávám jednu za druhou přímo na držku.

Do týhle doby jsem se s někým maximálně tak fackoval přes mřížku, jednomu klukovi v dorostu jsem kdysi košík vyškubnul, ale žádnou opravdovou bitku jsem nezažil. A teď jsem se jen snažil zůstat stát na bruslích, zatímco jsem dostával strašně na buben. Na trestný mi třeštila palice a já si jen opakoval: „Ty kráso, tady to nebude taková sranda…“

Hned další trénink si mě ale vzali stranou naši bitkaři a ukázali mi, jak se při rvačce chovat. Jak se postavit, kde toho druhýho chytit a taky mi poradili, ať se vždycky snažím mlátit zpátky. A hlavně, abych si příště vybral někoho stejně velkýho jako já. Že nemám zajíždět do soupeřova největšího bitkaře, že od toho tam jsou oni.

„Fajn, tak mi vždycky řekněte, kdo to je, vždyť já je neznám.“

Tahle průprava se hodila, protože co tři čtyři zápasy na mě někdo skočil, sotva jsem mu sundal spoluhráče. A že jsem pár pěknejch hitů měl, nějaký kluky i nesli na nosítkách. Přece jen jsem předtím doma už hrál proti dospělým stokilovým chlapům a byl zvyklej, že do každý srážky musím jít na plný pecky, jinak budu já ten, kdo dostane naloženo. Teď proti mně stáli šestnáctiletí kluci, a když jsem se do toho opřel, odpadávali jako hrušky.

V červnu si mě na draftu vytáhla Tampa, čtyři picky před Los Angeles.

Na jejím development kempu jsem předvedl něco podobnýho, co loni u Kings. Při modelových zápasech jsem dal pár gólů, zase jsem někoho sundal na středu a najednou přede mnou ležela nováčkovská smlouva s tím, že začnu na farmě. Byl jsem nadšenej. V NHL jsem za dva tři měsíce, říkal jsem si.

Trvalo to trochu dýl. Pár let. Ale pojďme to vzít úplně od začátku…