Vít Petrák

 
Čekal jsem už jenom, kdy mi jedna přiletí. Kdy mi ji tenhle tatínek napálí.

„Proč hrál můj kluk tak málo?“

Sotva jsem vyšel ven z prostoru šaten po jednom ze zápasů na evropském turnaji, stál tam, a aniž by pozdravil, hned na mě vysypal tuhle jasnou otázku. Tak agresivním stylem, že jsem se podvědomě fakt připravoval na fyzický kontakt.

Facky se však nekonaly a já se snažil své rozhodnutí nenasadit jeho syna na klíčové fáze uplynulého utkání vysvětlit. Tatínek potom couvnul a uznal, že co mu říkám, dává smysl. Na jasných příkladech jsem mu přiblížil, že jeho mladý je sice nadaný basketbalista, ale že taky stále opakuje chyby, které mu vytýkám, a že potřebuje daleko víc trénovat.

Výsledek byl takový, že mi ho po návratu z turnaje vzal na čtrnáct dnů na dovolenou. Místo abychom spolu pracovali na nedostatcích, uprostřed sezony mi kluk vypadl z rytmu…

Co je hlavní, povinností žádného trenéra ale přece není zpovídat se po zápasech rodičům svých svěřenců.

U nás v basketbalovém USK už to poslední rok mé kariéry byla běžná praxe. Nepopovídali jsme si přátelsky o basketu jako takovém, neprobrali, co je nového.

Ne.

„Proč jsi udělal tohle?“

„Proč jsi v téhle minutě vystřídal mého syna? Vždyť měl jasně hrát…“

Rodiče mě oslovovali s konkrétními otázkami pokládanými stylem, který nesliboval věcnou diskusi. Stylem, jaký bych si já k trenérovi nebo učiteli svého dítěte nikdy nedovolil a jaký by v životě ani nenapadl mého tátu.

Jak jsem po zápasech procházel vestibulem Folimanky ze šatny do kanceláře, div že jsem se nebál zvednout hlavu. Stáli tam, cítil jsem jejich pohledy, slyšel šuškání.

Často se říkává, že dnešní generace dětí ve sportu je jiná než ty předchozí. Po pěti letech trénování teenagerů jsem přesvědčený, že jsou úplně stejní, jako jsme bývali my.

Jiná je generace rodičů.