Marek Skála

„Víte něco o panu Skálovi?“

Policajti mi tuhle otázku pokládají každej rok.

Můžu jim říct klidně přesnou adresu, na který se schovává, ale nikdy se nic nestane.

Tátu hledal Interpol. Opustil nás po tom, co matce diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin. Mně a bráchovi, jednovaječnému dvojčeti, byl rok. Když máš doma nemocnou manželku a dvě malý děti, musíš bejt blázen, abys je v tom nechal.

Výživný nikdy neplatil a k tomu zvládnul vytvořit milionový dluhy, kde se dalo. Jeho pohledávky nakonec spadly na naše hlavy, jelikož se mamka vyléčila a přešla na ni veškerá odpovědnost. Taky za něj ručila nějakým majetkem. Nejdřív utekl na Floridu, vnímal jsem to jen díky tomu, že nám občas poslal žvýkačky, tričko a kartičky Panthers, protože jsme s bráchou jako děcka hráli hokej.

Symbolické alimenty za něj platila jeho širší rodina, protože on sám na to kašlal.

Otec pak musel odejít i z Ameriky. Deportovali ho zpátky domů a odsoudili ho, jenže před tím, než měl nastoupil k výkonu trestu, se vypařil do Anglie, která nemá s Českou republikou smlouvu o vydávání trestně stíhaných osob. Žije si tam, jako by se nic nestalo, a nerozumím tomu, že to takhle může fungovat.

Vždycky, když mi volá skrytý číslo, vím, že je to on nebo kriminálka. Nemám zájem bavit se s nikým z nich, protože jsem zjistil, že on i oni mají jen řeči o tom, co bude, ale v reálu se nic moc neděje.

S tátou jsem naposledy nějak rozumně mluvil krátce po tom, co jsem se dostal na olympiádu. Jako první a asi na nějakou dobu jedinej českej freestyle lyžař, ale neříkám to proto, abych ze sebe dělal někoho důležitýho. V Soči 2014 jsem byl rád za 26. místo v disciplíně slopestyle, kde na sjezdovce překonávám pomocí triků překážky a skoky. Umístění odpovídalo formě, jakou jsem v tu chvíli měl. Pro mě byl úspěch už to, že jsem se v sezoně umístil mezi elitní třicítkou ve světovým žebříčku a tím jsem se kvalifikoval.

Lidi mi dávali najevo, že jen samotná účast je pro náš sport super. I otec se hned připomněl a zval mě, ať se za ním stavím, když budu mít cestu do Británie. Řekl jsem mu, že bych mu dal radši ránu baseballkou za to, jak se k nám, a hlavně k mámě, zachoval.

Jo, pořád ze mě ten hněv nevyprchal.
Nemám si s ním asi co říct.
Nikdy pro mě nic neudělal.
Nikdy se ani neomluvil, že za něj dodnes žehlíme, co napáchal.

Trápilo mě to i v době, kdy jsem se připravoval na to, co se později ukázalo jako vrchol kariéry. Žil jsem život, kterej rozhodně neodpovídal nastavení profesionálního lyžaře. Vždycky, když někoho slyším mluvit o „ušlechtilých ideálech olympismu“, musím se smát, protože vím, co všechno pro to řada sportovců musela udělat. A hlavně co jsem musel udělat já sám.

Kvůli účasti na akci, se kterou má skoro každej člověk spojenej vrcholovej sport, jsem ztratil zábrany. I ve chvílích, kdy se dařilo, byla moje kariéra jeden velkej punk a underground. Dělal jsem věci, na který nejsem hrdej, ale v tu chvíli jsem byl přesvědčenej, že nemám na výběr.