Marek Matějovský

Je to on?

Není to on?

Znám ho z intru, nebo ne?

Koukám na tribunu na člověka, který mi přijde povědomý. Říkám si: „Ty jo, s tím jsem fakt bydlel, když jsem byl na škole.“ Zaměřil jsem se na něj, seděl asi ve třetí řadě, což je na Bohemce hodně blízko.

Seděl tam a řval na mě ty nejsprostší věci, jaké si umíte představit.

„Ty č…“
„Ty z…“

Ne, já to ani nechci opakovat. Nemá to cenu. Díval jsem se na něj a promítal si, co všechno směrem ke mně huláká. Přemýšlel jsem, co je spouštěčem. Co jsem mu udělal.

Dal jsem gól mužstvu, jemuž fandí. Vykartoval se na mě jejich hráč. Vyhráli jsme. A dál?

Hrál jsem fotbal, tak mi naložil.

V Ďolíčku šlo o můj první zápas od návratu domů do Mladé Boleslavi. Chodí tam docela dost lidí a jsou považování za dobré fanoušky, podporující svůj klub. Vždycky je tam bouřlivá atmosféra, na níž soupeřův realizační tým své svěřence upozorňuje.

Jasně, rachot z hlediště je skvělý, pak se hraje úplně jinak.

Ale proč, když dvě minuty před koncem zápasu střídám, mě cestou ke střídačce zlejou pivem a hází po mně drobáky? Kolem hlavy mi lítaly padesátikoruny a dvacky, kouknul jsem na zem a rychle to zkusil spočítat. Solidní dvěstěpáďo.
Je to moje sparťanská minulost, co lidi tak dráždí? Nebo to, jaký jsem hráč? Dobře, někdo se na mně vyfauloval, tak na mě řvou „Simulante!“ To beru, to souvisí se sportem, a až večer v televizi uvidí sestřih a zpomalené záběry, názor na tu situaci změní.

Ale je fakt třeba urážet všechny, co oblékají jiný dres než ten domácí?

Fajn, jestli je vnímání nastavené tak, že pokud si koupím vstupenku, můžu se chovat jako dobytek, proč ne. Musíme to skousnout a nenechat se strhnout. I za tohle v podstatě dostáváme své platy.

Míval jsem rád Davida Beckhama a kdysi jsem četl jeho autobiografii. Zmiňoval v ní vypjatý zápas, kdy na něj lidi spustili nejsprostší nadávky z nejnižších řad hlediště. Jediné, co udělal, bylo, že se na ně smál.

Podle mě smích vzbouzí dojem arogance, tím lidi ještě vydráždíte. Já se místo toho zaměřím na jednotlivce a čekám, jestli se v nich objeví aspoň trochu slušnosti, až si uvědomí, že se na ně dívám.

Většinou jim to je jedno, jedou dál.

Ve Spartě jsem si podobných situací zažil nepočítaně. Kamkoliv jsme přijeli, dávali nám čouda a nemuselo to zrovna být na Baníku, kde to je fakt mazec.

Šel jsem asi metr od nich a v tom mi jeden z nich chrstnul pivo na oblečení. Jen tak.

Nezapomenutelnou příhodu mám z Olomouce. Cestou z kabiny k autobusu tam chyběly jakékoliv zábrany, které by hráče chránily. Museli jsme se proplétat davem. Hrál s námi ještě Tomáš Řepka, univerzální a extrémní spouštěč nenávisti. I tam do něj celý zápas vandrovali. Pro něho už šlo o rutinu, obdivuju, že to vydržel. Občas se neovládnul, až když mu někdo začal klínovat do rodiny, což bylo pochopitelné. Zrovna do Olomouce za ním přijela jeho partnerka Vlaďka Erbová a dostávala čočku i ona.

No nic, vyhráli jsme a já cestou z kabiny míjel dva místní fandy. Šel jsem asi metr od nich a v tom mi jeden z nich chrstnul pivo na oblečení. Jen tak. Otočil jsem se a zařval jsem, jestli to myslí vážně. Byl o hlavu větší, ale ve mně to bouchlo. Začal mi nadávat, a kdyby mě neodtáhli kluci, co šli za mnou, možná by došlo ke rvačce.

„Mám tohle zapotřebí?“ honilo se mi hlavou, zatímco jsem si sedl do autobusu a sledoval toho člověka, který se asi naprosto pomátnul, protože na mě začal dělat různé posunky.

Za dvě minuty vyšel z kabiny Řepa, čekala na něj Vlaďka, a tenhle chlap za ním najednou hned pálil, jestli se s ním může vyfotit.

Vážně?

Okej, tak je to evidentně extra fanoušek Olomouce, hrozně naštvaný, že jsme je porazili, ale že si bude moct vystavit fotku s Řepkou, mu už tolik nesmrdí.

Ulevil si tím? Udělalo se mu líp?

Nadávek z ochozů už každý, kdo hraje fotbal dlouho jako já, slyšel mraky. Během zápasu vám splynou, nevnímáte je, jen občas k vám doletí něco, co se dostane až do uší. Ale nestojí za to se tím rozptylovat.

Často sleduju mladé kluky, kteří se s tím potkávají poprvé. Zajímá mě, jak reagují.
„Viděls to?“
„Slyšels to?“

Musejí si zvykat.