Michal Jordán

Seděl jsem jako zařezaný na svém místě v letadle a sledoval, jak kolem mě uličkou chodí jeden spoluhráč za druhým k přední sedačce, která patřila trenérům.

Další.

Jeden bek, druhý bek.

Ty jo, už jich je docela dost, to by mohlo být dobré…

„Michale, máš jít za koučem.“

Ne, tohle ne!

Chlap z klubu přes PR mi poklepal na rameno. Zvedl jsem se jako omráčený, protože jsem věděl, co to znamená. Zase mě posílají dolů. Proč zase já? Cítil jsem bezmoc. Takhle už to nezvládnu dál. Když s vámi chce v téhle chvíli trenér mluvit, jediným důvodem je, aby vám oznámil, že končíte.

Nemýlil jsem se.

Čtyři předchozí sezony mě v Carolině nechávali na farmě. Každý den jsem chodil na zimák s tím, že jim dokážu, že na NHL mám. Léto co léto jsem se z Česka vracel lepší a vyspělejší, měl jsem za sebou už i mistrovství světa v Minsku. Vnímal jsem, že tenhle kemp se mi fakt povedl, předvedl jsem, co jsem mohl. Přišlo mi, že na ledě dělám správné věci.

A pak jsme letěli z předsezónního zápasu v Columbusu...

Blue Jackets nastoupili v plné sestavě, kdežto my dorazili s partou nováčků, samí kluci z farmy, čerstvě vyšlí z juniorky. Jen jsem se podíval na soupisky a věděl jsem, že nás čeká zatraceně těžká práce. Před utkáním se v kabině postavil trenér Bill Peters a říká: „Všichni nám dokažte, že tu chcete být. Dneska máte šanci si vybojovat místo v tomhle mužstvu.“

Udělám pro to maximum, odpověděl jsem si v duchu.

Prohráli jsme 3:6, ale já byl nejlepší z beků. Jediný jsem zůstal v plusu, dal jsem gól, kterým jsme šli do vedení, na další jsem asistoval. Hrál jsem dobře, udělal jsem body, říkal jsem si, že by to mohlo vyjít. Potom přišlo poklepání na rameno a já se přes celé letadlo šoural dopředu.

Je to jako pochod na popravu.

Cítil jsem pohledy ostatních kluků, kteří stejně jako já jen doufali, kdy tyhle pohovory skončí. Byl jsem poslední „odsouzený“. Ti, které si dosud nezavolali, v týmu zůstávali. Že já šel za trenérem znamenalo, že oni uspěli. Dívají se na vás, a i když se to třeba snaží skrývat, poznáte, jak jsou rádi, že to neodnesli oni.

V kempu musíte být sobec, nejde se moc kamarádit. Sejde se patnáct lidí, kteří chtějí jedno místo, v takovém případě si nejde hrát na přátelství. Já tentokrát věděl, že jsem tři čtyři z těch kluků svým výkonem předčil. Jenže ono to není jen o hokeji. Je to byznys. Můžete být daleko lepší než někdo jiný, ale nevíte, jaké s ním mají v organizaci plány. Můžete ovlivnit jedinou věc: své výkony.

V mém případě ani to nestačilo.

Vepředu seděli trenér s asistenty a generální manažer. Oznámili mi, co jsem předpokládal. Prý jsem hrál špatně do obrany.

Vždycky jsem držel pusu a přijal, co mi řekli, ale tehdy jsem už mlčet nevydržel.

„Fakt nevím, co mám dál udělat. Já v tomhle kempu hrál výborně, a když na někom chcete problém najít, najdete si ho vždycky. Co znamená ‚špatně do obrany?‘ Už mě to nebaví, nechci na farmu, vrátím se do Evropy.“

Byl jsem docela důrazný. Asi to zrovna ode mě úplně nečekali, takže mi začali tvrdit, že odcházet nemám, že se mnou dál počítají.

Zeptali se, kolik mi je.
„Čtyřiadvacet.“
„Tak to ještě vydrž. Brzy se do NHL dostaneš a můžeš ji pak hrát dalších deset let.“
„To je pěkné. Ale vy mě zase posíláte dolů, už popáté.“

Tímhle naše konverzace skončila. Zbytek letu bylo peklo, chtělo se mi vyskočit s padákem a už nikdy se nevracet. Hned druhý den jsem volal agentovi a všechno mu vylíčil. Že už toho mám fakt dost, že jsem svému cíli v podobě NHL obětoval hodně a vidím, že to nikam nesměřuje a už bych se proto chtěl vrátit do Evropy. On souhlasil a slíbil, že začne obvolávat kluby, kdo by měl zájem. Že se to ale může chvíli protáhnout a já mám do té doby makat dál a čekat, až se ozve s novinkami.

Na farmě v Charlotte mě udělali kapitánem.