Michal Handzuš

Naše kabina vypadala přesně tak, jak si představujete šatnu týmu, který právě vyhrál Stanley Cup. Hluk, nadšený křik, objímající se skupinky, vše smáčené od šampaňského. Nahrnulo se do ní množství lidí, kteří mohli a chtěli být u toho, a i já jsem si samozřejmě první momenty vychutnával naplno a obklopen spoluhráči, se kterými jsme chvíli předtím v závěru posledního zápasu finále dotáhli euforický obrat skóre.

Potom jsem ale chtěl mít chvíli i klid. Tak jsem vzal telefon a odešel jsem k ledu.

V prázdné, tiché hale jsem si sedl na střídačku a probíral se zprávami s gratulacemi. Při tom jsem si uvědomil, jak se to celé krásně uzavřelo.

Svůj první zápas v NHL jsem kdysi odehrál v Bostonu.

Teď jsem přesně tam seděl jako šampion Stanley Cupu.

Ve třiceti šesti letech. Jako součást výjimečného mužstva. V pozici, v jaké jsem si ještě nedávno možná ani nedokázal představit, že ještě vůbec můžu být. Vždyť já jsem se už smířil s tím, že to zkrátka nevyhraju. Že skončím v tom zástupu hráčů, kteří si odehráli své, strávili v NHL spoustu krásných let, ale vyvrcholení kariéry v podobě nejcennějšího poháru se nedočkali.

A najednou jsem seděl v Bostonu na střídačce s vědomím, že se mi to přece jen podařilo, cítil ohromnou vděčnost a přehrával si sled událostí, které mě přesně tam dovedly, které zařídily, že jsem vůbec před lety v tom Bostonu, jako mladý chlapec z Banské Bystrice, mohl vyjet na led NHL. Události, které ze mě pak v průběhu let učinily hráče, kterého si nakonec vybral jeden z nejsilnějších týmů své doby.

Události, které ze mě učinily člověka, jaký jsem.

Dotáhnout to až ke Stanley Cupu trvá dlouho, ať se na to podíváte pohledem klubu nebo jednotlivce. Vždy procházíte spoustou pádů a neúspěchů, ale když to pak po čase celé vyjde, o to víc si úspěchu vážíte.

Přesně tak vypadala i moje kariéra.

Vlastně tak vypadá celý můj dosavadní život.

Mnohokrát mi už ukázal, že když děláte správná rozhodnutí, správně se stavíte i k nepříjemným situacím, nakonec se vám to vrátí ve více dobrých věcech, než těch špatných.

To, kým jsme, z nás formují právě tyto situace, ve kterých se musíme rozhodovat.

Formují nás naše jednotlivá rozhodnutí.

Já jsem rozhodně nevybral vždy ta správná. Ale něco jsem se i díky těm špatným naučil: Poučit se. Být upřímný sám k sobě i ke svému okolí. A nechat se vést tím, co opravdu cítíš.

Během mého dětství byla velmi oblíbenou hračkou céčka. Sbíral jsem je, stejně jako sestřenice, se kterými jsme si byli velmi blízcí. Ty ale měly i takové, co já ne.

Mohlo mi být, tuším, tak jedenáct let, když jsme u nich slavili jejich narozeniny a já jsem jim ta céčka, která jsem chtěl, ukradl. Jednoduše jsem je sbalil a odnesl. Na parkovišti před domem, když jsme měli odjíždět, si jich u mě ale všimla moje maminka. Na její otázku, co to je, jsem lhal. Vymýšlel jsem si, že nevím, kde se to tam vzalo. Že ta céčka spadla z nebe.

Mamka hned pochopila, o co jde, a poslala mě samotného zpátky nahoru. Abych všechno vrátil a přiznal se.

Hodně věcí z té doby si nepamatuji, možná tak výsledky některých zápasů, protože jsem byl přepnutý na hokej. Rodinných vzpomínek mám opravdu jen velmi málo. Tuto situaci si ale vybavím naprosto přesně. Do detailů před sebou i dnes vidím to parkoviště, sebe, jak se snažím vymlouvat a jak potom sám kráčím po schodech a přemýšlím, co tam u dveří řeknu.

Věděl jsem, že nemá smysl lhát, protože máma by se to dozvěděla. K problému, jaký jsem způsobil, jsem se tak musel postavit tváří v tvář. To bylo důležité. Když něco uděláš, důsledek není jen trest, ale především nutnost vypořádat se s lidmi, kterým ublížíš.

Nakonec jsem prostě jen hlesnul, že jsem to ukradl, všechno vrátil a omluvil se. Sestřenicím jsem řekl, že mě to mrzí, a moc jsem se při tom styděl.

Tak moc, že ve mně ten pocit zůstal.

Každý náš čin má nějaký důsledek, a pokud jde o něco nepříjemného, existují dvě cesty: Buď se k tomu postavíš čelem, nebo od toho utečeš.

Jenže když utečeš, budeš utíkat pořád a nakonec tě to v životě stejně dožene.

Jde o to, jestli jsi dostatečně silný se problémům skutečně postavit. Mě to naučila tato konkrétní situace. Nebyla v životě jediná, ale rozhodně mě zásadně ovlivnila, ukázala mi, jak v sobě najít sílu udělat nebo říci i něco, při čem je jasné, že se to nebude ostatním líbit. Protože sestřenicím a tetě se strýcem se rozhodně nelíbilo, že jsem je takhle zklamal.

Já celkově nebyl úplně lehké dítě, dělal jsem mnoho hloupostí. Ale základy z rodiny jsem díky výchově rodičů měl vždy správné, to se se mnou nese celým životem. V mých deseti letech mi však vinou vážné nemoci zemřel táta a všechno pak musela přebrat maminka, která na mě a sestru zůstala sama.

Byla ale velmi zásadová. A to je dobře.

Právě z výchovy totiž podle mého názoru vyplývá, jak se člověk vyvíjí, jak si tvoří svá přesvědčení o světě a kudy hledá svou cestu.

Hodně o tomto přemýšlím zvláště v posledních letech, jako otec dvou malých dětí, protože je chci směřovat správně. Dávám jim příklady ze svého dospívání, i tu historku s céčky ode mě slyšeli. Včetně toho, co jsem si z té situace vzal, jak jsem se naučil postavit se k něčemu, co jsem pokazil.

A že to nebylo zdaleka naposledy.

Otec mě stihl přivést i ke sportu. Máma sice hrála basketbal a milovala lyžování a běžky, byli jsme díky ní velmi aktivní rodina, ale byl to táta, který tehdy chodil fotit fotbal na Duklu, kdo mě začal brávat s sebou. Kolikrát jsem tak díky němu sledoval ligové zápasy přímo zpoza brány, viděl jsem takto zblízka i šlágry se Slovanem nebo Spartou. Chodívali jsme spolu i na hokej, ačkoli se zde hrála jen druhá federální liga. Neustále jsme byli někde na stadionu, tím jsem si získával ke sportu vztah a na celé čáře to u mě brzy vyhrál hokej.

Hokej, který se stal středobodem mého dětství.

Miloval jsem ho. Na ledě jsem byl, kdykoli to jen šlo, k tomu jsem hrával s kamarády na ulici. Neexistovalo, že bych nechtěl jít na trénink. K tomu, abych tam mohl, jsem se ale zároveň musel dobře učit, což byla maminčina podmínka. Jakmile jsem přinesl špatné známky, nejvyšším trestem byl zákaz tréninku nebo zápasu, což jsem odmítal připustit. Moje vášeň by mi to neodpustila. Musel jsem najít způsob, jak ve škole všechno zvládnout, abych mohl hrát hokej.

Tvrdí na nás v tomto ohledu byli i naši trenéři, které jsme poslouchali na slovo. Hodně věcí bylo dnešním pohledem až za hranou, vždyť my jsme byli při kdejaké příležitosti biti jako žito. Přesto nám dodnes zůstaly čisté vzájemné vztahy. Doba našeho vyrůstání byla v tomto možná až příliš tvrdá, autoritářská, ale dnes si naproti tomu zase každý myslí, že může všechno. Neumíme zatím nalézt střední cestu, kde je autorita, ale taková, která se nemusí nijak vynucovat, protože s sebou nese jasně nastavené hranice, co si kdo může a nemůže dovolit.

Já jsem přitom ani jako teenager nebyl v rámci hokeje nijak svatý. Vždy mi přirozeně záleželo na tom, jak se bude dařit celému týmu, byli jsme skvělá parta, která spolu chodila i do sportovní třídy, zároveň jsem ale také lhal, abych měl drobnou výhodu před ostatními, abych uprchl trestu. Udělal jsem spoustu chyb.

Ale právě i situace, k nimž takové jednání vedlo, mě právě tak, jako výchova z domova, utvářely. To hokej mi ukázal, co vede k úspěchu a co tě naopak posadí na zem. Vliv na mě přirozeně měli spoluhráči i trenéři, ale není to nikdy tak, že vám někdo řekne, co je správné, a vy to v sobě máte hned automaticky. Je to proces získávání zkušeností. Zkušeností, které vedou k dalším rozhodnutím v budoucnosti.

I na tohle všechno mám konkrétní příhodu, která vše zahrnuje a která mě toho zároveň hodně naučila.

Odmalička jsem v hokeji patřil k nejlepším ve svém okolí. I díky tomu, jak jsem hokejem žil, jsem mezi vrstevníky vyčníval, dával jsem góly a poslouchal chválu na svůj talent.

A zvykl jsem si na to.

Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale kolem třináctého roku, někdy v sedmé třídě, jsem to bral až tak, že k tomu, abych hrál dobře, ani nepotřebuji moc trénovat. Tehdy jsem podváděl. Ale tentokrát sám sebe. Když jsme běhali, končil jsem vždycky poslední. Proč bych se měl namáhat? Vždyť i tak dám příště dva tři góly. Když jsme měli udělat třicet kliků, já jsem jich udělal dvacet. K čemu víc? Dost dobrý jsem stejně.

V Quebeku se tradičně koná velký turnaj žákovských týmů. Ohromná akce plná budoucích hvězd z celého světa, které poprvé poznají opravdu zajímavou mezinárodní konkurenci, ještě než se začnou tvořit první dorostenecké reprezentace.

Když jsme byli v osmé třídě, Slováci tam vybírali svůj neoficiální národní tým. Ročník před námi, čerstvě po revoluci, to přitom kluci dokonce celé vyhráli. Vyprávěli nám, jak hráli finále v domácí aréně Nordiques před osmnácti tisíci lidmi a měli úžasný zážitek. Jen poslouchat je připadalo nám mladším neskutečné.

A já, který jsem byl celou dobu jeden z nejlepších, jsem nepochyboval, že ve výběru svého ročníku mám místo jisté.

Jenže když se potom nominace vyhlašovala, nebyl jsem v ní.

To pro mě byla vysloveně rána do srdce. Vybavuji si, jak jsem pak šel ze zimáku domů jako tělo bez duše, naprosto zdrcený. Stále dokola jsem přemýšlel, proč mě nevybrali. Ne že bych byl v té době kdovíjak moudrý, ale nechyběla mi vášeň a chuť být ze všech nejlepší a chtěl jsem přijít na to, co je důvodem.

Dospěl jsem k tomu, že za to, že jsem se do týmu nedostal, jednoznačně mohla moje tréninková morálka, nic jiného. Ne že by mi to někdo takhle jasně řekl, dokázal jsem si to uvědomit. Právě díky tomu, jak jsem byl vychováván, jsem se k tomu zklamání a vlastně i potupě dokázal postavit čelem. Protože u nás se výmluvy neakceptovaly.

Jako bych tak ve své mysli znovu vyšel ty schody s ukradenou hračkou, jen jsem nahoře tentokrát nestál před sestřenicemi, ale sám před sebou. Musel jsem sám sobě přiznat, že jsem dlouho podváděl a teď nastal čas udělat něco na první dojem nepříjemného.

Přesně od té chvíle, kdy jsem nebyl vybrán do elitního týmu pro turnaj v Quebeku, se ze mě stal velmi tvrdě pracující hráč. Stal se ze mě někdo, kým jsem byl až do konce své kariéry v NHL. Někdo, koho si i na té nejvyšší úrovni cenili za to, jak pracuje na maximum na sobě i pro svůj tým.

Díky jediné bolestné zkušenosti. A také díky tomu, že jsem na to celé přišel sám. Proto se to ve mně tak silně zakořenilo.

Celá ta story s Quebekem přitom vlastně skončila happyendem. Slováci se rozhodli, že udělají nakonec dva výběry, jeden z Bratislavy a druhý pod hlavičkou Popradu z naší oblasti kolem Tater, kam jsem se už dostal, a do Kanady tak nakonec přece jen odjel. Dokonce jsme to byli nakonec my, kteří se dostali do finále turnaje v hlavní hale, prohráli jsme ho až v prodloužení.

Mě ale přesto celou dobu štvalo, že jsem byl až ve druhém výběru.

Kdyby mě přitom tehdy vzali do toho prvního, možná bych nikdy hokej na vrcholové úrovni nehrál. Neměl bych za sebou tak krásnou životní etapu, jako mám dnes, neměl bych tolik zážitků a kamarádů. Jen proto, že bych dál proplouval bez dřiny díky talentu a s nepříjemnou realitou bych se setkal až později, když už by bylo pozdě něco na sobě změnit.

Momentů, které začaly jako špatné, ale díky tomu, jak jsem na ně zareagoval, mi přinesly něco pozitivního, jsem přitom zažil hodně i v profesionální kariéře.

Byly to právě ty chvíle, kdy bylo třeba naučit se dělat správná rozhodnutí.